Zelenskyj je víc než osobností roku

Málokdy je volba osobnosti roku tak jasná, jako je tomu letos. Je jedno, jestli ji vybírá časopis Time (který tuto kategorii do médií zavedl), deník Financial Times nebo vlivný web Politico. Volodymyr Zelenskyj je samozřejmá volba.

Ukrajinský prezident v mnoha ohledech přepsal představu o lídrovi země. Vrátil do naší části Evropy dávno zapomenutý rozměr, kdy prezident nerozhoduje jen o tom, kam položí květiny, jaký zákon podepíše, ale ručí za své postoje a rozhodnutí vlastním životem. Politiky většinou maximálně trestají průzkumy veřejného mínění a voliči, lídrovi Ukrajiny ale hrozí rakety a v prvních dnech války i zajetí či poprava ze strany ruských okupantů. Zelenskyj přesto před nebezpečím neutekl. Zůstal a stal se symbolem vzdoru, odvahy a úspěšného boje s obří přesilou.

Kdyby Zelenskyj nesetrval se svým lidem, bylo by mnohem těžší získat tak velkou podporu Západu, která na Ukrajinu proudí. A bojující občané by si mohli říct: Proč máme umírat my, když náš prezident odjel za hranice? Má země vůbec naději, když jí nevěří ani hlava státu?

Není pochyb, že vedle všech zbraňových systémů dokázal ukrajinský prezident ve válce dokonale využít i jeden nečekaný nástroj – sociální sítě. Jeho videa, na kterých s nejbližšími spolupracovníky stojí na potemnělých ulicích Kyjeva a říká: My jsme zde, nepochybně vstoupí do dějin. Stejně jako projevy, které mu chystají poradci a jež definují éru podobně jako slova Winstona Churchilla v době bitvy o Británii.

Drobný muž v zelené mikině a zelených kalhotách, kterému se drama jeho země propisuje do tváře, by možná za normálních okolností končil jako neúspěšný lídr, jemuž se nepodařilo vyřešit problémy své země. Ale normální okolnosti skončily 24. února a on dokázal nejen vést úspěšnou obranu proti přesile, ale navíc Evropě ukázal, že zlu se má i dá čelit. Zelenskyj tak možná bude osobností nejen roku, ale celé dekády.

Konec roku nebývá jen příležitostí k bilanci osobností, ale i výrazů, které uplynulé období nejlépe vystihují. Jak zjistíte na následujících stránkách, i naše redakce hledala slovo roku. Když jsem se o to pokoušel já, probíhal mi hlavou řetězec slov: válka, Ukrajina, na chuj, bayraktar… Ale nebylo to ono. Pokaždé jsem měl chuť vymyslet jiné slovo, případně dodat ještě nějaký přívlastek. Stále se mi vracelo, že důležitým aktérem končícího roku, který by mělo vybrané slovo zohledňovat, jsou ženy. Ukrajinu kvůli válce opustilo na osm milionů lidí, z toho je 90 procent žen a dětí. Obrovské množství matek se vydalo na pouť dlouhou i několik tisíc kilometrů, aby v neznámém prostředí daly šanci svým dětem na přežití. To je nebývalý projev odvahy a odhodlání.

Ženy je navíc třeba zmínit i v souvislosti s Íránem. Mahsá Amíní byla v září zadržena mravnostní policií za to, že neměla podle ní dostatečně zakryté vlasy. Při zásahu policie upadla do kómatu a později zemřela. Od té doby na různých místech Íránu probíhají velké demonstrace a nepokoje. Rozzlobené ženy (ale přidává se k nim i řada mužů) protestují na ulicích, stříhají si vlasy, pálí pokrývky hlavy a jasně dávají najevo, že mají patriarchální diktatury dost. Stojí přitom proti ozbrojené policii a kruté vládě.

Možná se tak nabízí i jiné slovo roku, takové, které se chce zmínit spíše potichu, aby se nezakřiklo: naděje. Naděje, že Ukrajinci porazí a vyženou ze své země krvavého Vladimira Putina a že ženy v Íránu získají svobodu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor