Mnichov 1938 – Chamberlain zachránce?

Málokterá historická událost je pro Čechy tak symbolická, bolavá a neustále živá jako podpis mnichovské dohody z roku 1938. České moderní dějiny se dělí na ty před Mnichovem a po něm. Adolf Hitler chtěl Sudety a Velká Británie s Francií (Itálie nebyla demokratická) mu je daly. S tímto zlomovým okamžikem se pojí nejen traumatická skutečnost, ale i celá řada mýtů. Jedna věc se však zdála jako neměnná konstanta – Neville Chamberlain coby symbol politického lídra, který selhal tváří v tvář zlu. Nový film pro společnost Netflix Mnichov: Na prahu války se snaží tento obraz změnit.

Zkráceně řečeno, autor předlohy a filmaři došli k závěru, že tehdejší britský premiér věděl, že Hitler je tyran a nedá se mu nic věřit, podpisem mnichovské dohody ale umožnil své zemi připravit se na válku. To není úplně nová interpretace, někteří odborníci tvrdili, že je k Chamberlainovi historie nespravedlivá, protože ji psal Winston Churchill. Jemu se připsaly klady, zatímco jeho předchůdci jen zápory.

Pestřejší pohled na kteroukoli historickou postavu je zdravý, ale nesmí se kvůli tomu přepisovat realita. Chamberlain skutečně vůbec nebyl v jednoduché situaci, hlavní potíž ovšem spočívala v tom, že nerozuměl zahraniční politice. Většinu života se věnoval (velmi úspěšně) obchodu a financím, nedokázal ale dobře číst dějinný pohyb v Evropě. Let za Hitlerem v roce 1938 byl jeho prvním letem vůbec. A stejně tak poprvé řešil podobně významný konflikt. Dopouštěl se tradiční chyby samolibých politiků, když odmítal jakýkoli cizí názor, který mu oponoval, a přeceňoval svůj vlastní. Konkurenty nechával sledovat a členy své vlády obcházel, takže občas netušili, co se děje.

Ze zápisů jednání v Downing Street víme, že Hitlera vnímal jako politika, se kterým se dokáže domluvit. Na otázku, jestli německému vůdci budou stačit Sudety, například kolegům naivně odpověděl: „Dobytí celého Československa by nebylo v souladu s politikou pana Hitlera, kterou je zahrnutí všech Němců do Říše, ale nikoli jiných národností.“ Jeho spolupracovníci během jednání Československo popisovali jako „nestabilní útvar ve střední Evropě“ a není „žádný důvod, proč bychom měli podnikat kroky na jeho zachování“. Chamberlain chtěl mír a věřil, že k němu dojde ustupováním.

Nebyl sám, po Mnichovu během pár dní obdržel 20 tisíc děkovných dopisů a třeba dar šesti tisíc tulipánových cibulek z Nizozemska. Ministr válečného námořnictva Alfred Duff Cooper byl opačného názoru a podal demisi. „Přišel jsem o mnoho,“ řekl ve sněmovně, „ale stále mohu po světě chodit se vztyčenou hlavou.“ Když vypukla druhá světová válka, prohlásil Chamberlain, že vše, o co usiloval, je v troskách.

Hitler v roce 1938 nezískal jen Sudety, následující rok celé Československo, vybavení zdejší armády a potřebné továrny, ale hlavně poznání, jak v té době zmínil před svými generály, že lídři Británie a Francie jsou slabí.  To zvýšilo jeho apetit.

Snaha filmařů ospravedlnit Chamberlainův přístup nemohla vzhledem k událostem na východě Evropy přijít v horší čas. Poučení z historie se někdy dělají těžko, protože okolnosti jsou vždy specifické. Nicméně jakmile nějaká země říká, že sousední stát je umělý konstrukt, odmítá ctít hranice a chřestí zbraněmi, je vždy lepší nasadit přísný pohled Winstona než naivní Nevilla. Minimálně si člověk ušetří velké zklamání. Ze sebe samého.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor