Zpátky do malého vesmíru

Doma na Vánoce: zpívají se koledy, sledují pohádky, jí se cukroví a celá rodina je pohromadě. Vždycky to tak bylo a žádný rok si bez toho neuměla představit. Až do svých šestadvaceti, kdy odjela do Spojených států dělat au pair a také s cílem rozšířit si obzory. Právě tam se z vystudované malířky Marie Tomanové, která si prošla deziluzí a byla přesvědčená, že umělkyní nikdy nebude, začala stávat fotografka. Dokonce tak úspěšná, že nyní patří k vůbec nejoceňovanějším českým fotografkám v zahraničí – její dílo vystavují vlivné galerie a knihy vydává u prestižních nakladatelství. Zároveň to bylo osm dlouhých let, kdy se ani jednou nevrátila za svými blízkými na Moravu.

Její soubor Young American z let 2015–2018 už přitáhl pozornost trendových médií jako i-D, Vice nebo Dazed. V opozici k trumpovské nesnášenlivosti přinášel tváře mladé, pestré, tolerantní a optimistické Ameriky. Sama Tomanová ovšem ještě fungovala ve Spojených státech v šedé zóně. Několikrát prodloužená víza už jí vypršela a zelenou kartu ještě nezískala. Přitom se jí v New Yorku začínalo dařit. Mluvilo se o ní, ale pořád tu pobývala bez legálního statusu a s obavami, že když odjede, už jí úřady nepovolí návrat. Vše se obrátilo na podzim roku 2018, když jí v obálce přišla zelená karta a o cíli první cesty nebylo pochyb. Pojede na Vánoce domů, do Mikulova.

A právě ony dva týdny návratu od 17. prosince 2018 do 5. ledna 2019 zachycuje její nejnovější kniha It Was Once My Universe, kterou vydává výběrové japonské vydavatelství Super Labo (v katalogu má mimo jiné taková jména jako Martin Parr, Daidó Morijama nebo Joel Meyerowitz) a v Česku je k dostání ve Fotograf Gallery, knihkupectví ArtMap a obchodě Polagraph. Po knižních cyklech Young American (2019) a New York New York (2021) se tu Tomanová představuje poprvé nikoli jako empatická portrétistka, ale přichází s meditativně-dokumentárním souborem.

Není to přitom jen osobní deník, Tomanová se na obecné rovině a sdělně dotýká toho, co znamená vrátit se po dlouhé době odloučení domů. Čím domov vlastně je a jestli se do něj vrací stejný člověk, jaký jej kdysi opouštěl – což je zkušenost, kterou má v propojeném globalizovaném světě velmi mnoho lidí. „Člověk se vrací do něčeho, co důvěrně znal. A i když se vlastně nezměnilo skoro nic, změnilo se toho strašně moc,“ vzpomíná sama Tomanová na příjezd po osmi letech.

Přítomná i nepřítomná

„Když jsem otevřela dveře do kuchyně, kde vonělo cukroví, tak to bylo úplně jak facka. Okamžitě mě to vrátilo do mládí,“ popisuje osmatřicetiletá fotografka s nakažlivým úsměvem krátce před pražským křtem knihy, který proběhl v půli listopadu. Následoval po pařížském a tokijském uvedení a krátce před tím, než se Tomanová přesunula do Antverp připravovat další ze svých výstav. „Byla jsem takový naivní tele, když jsem odjížděla do Ameriky. Měla jsem svůj malý svět, svůj malý okruh kamarádů, ani pro mě pořádně neexistoval internet,“ vybavuje si, jak prožívala dospívání a ranou dospělost. Ale tenhle malý svět pro ni byl zároveň celým vesmírem, v němž se odehrávalo vše, co znala a co také dalo jméno knize.

Život a chod rodiny ovlivnilo to, že její otec na začátku devadesátých let privatizoval komplex bývalého JZD na kraji Mikulova. Částečně jej pronajímali, rekonstruovali i obývali – a do toho celoročně intenzivně pracovali na svém vinohradu a ovocném sadu. Všechna tato místa – původní netknutý dětský pokoj, v němž sledovala seriál Sex ve městě a snila, že se někdy podívá do New Yorku, hospodářské budovy i cíle teenagerských vycházek v okolí Mikulova – se nyní objevují v mlžném prosincovém světle na nových fotografiích. Tomanová se vrací do kulis dospívání, fotí se před svými starými malbami, v roky nenošeném oblečení, které stále viselo v její skříni, i ve svetru po otci, který zemřel dva dny před jejími šestnáctými narozeninami. Všude bylo plno doléhajících vzpomínek a zároveň důkazů, že mnohé je již jinak. Kamarádi, s nimiž zažívala divoké večírky, už mají děti. Současně ji tu pořád berou jako Marušku, nejmladší ze tří sester.

Fotografka, která si vytvořila jméno díky portrétům z americké multikulturní metropole, se najednou potulovala s kompaktním aparátem Contax po krajině svého mládí. Fotografické prostředí nejprve uchvátila obrazy osobností, jež mají navzdory předsudkům o rase a genderu touhu být samy sebou. Spojila syrové vyznění spontánních momentek s poselstvím tolerance v době, kdy se americká společnost nejvíce polarizovala. Právě to ji etablovalo na newyorské umělecké scéně a mezi její příznivce se brzy začal počítat třeba vlivný fotograf Ryan McGinley nebo hudebnice Kim Gordon známá především z kapely Sonic Youth.

Nová kniha tak působí jako překvapivý úkrok stranou. Na jedné straně jsou nebojácné tváře New Yorku, na straně druhé jihomoravské výjevy potažené nevlídnou zimní šedí. Přesto Tomanová tvrdí, že jí fotografie slouží stále k tomu samému: k pochopení toho, kam sama ve světě patří. „V New Yorku mě fascinovali lidé a chtěla jsem se na ně napojit. Chtěla jsem mezi ně patřit, podobně jako jsem sebe samu zase chtěla začlenit do Mikulova,“ vysvětluje, jakou pro ni má fotografie sílu. Ostatně i to byl důvod, proč vůbec první cykly, které začala po příchodu do Spojených států vytvářet, byly nahé autoportréty v krajině.

„Člověk začne mít pocit, že do toho prostředí zapadá. Vidí se v něm a uvěří tomu, že v něm má své místo, takovou má fotografie moc. Fungovalo to na mě, když jsem se fotila v arizonských skalách, a úplně stejně to fungovalo, když jsem se znovu ocitla ve svém pokojíku se stěnami vymalovanými růžovou barvou,“ přemýšlí nad tím, co pro ni fotografování znamená. Možná i proto se na žádném z mikulovských autoportrétů nesměje. Vyzařuje zasmušilost, jako by tu byla současně přítomná i nepřítomná, jako by na snímku být měla i neměla: „Tak jako jsem si v New Yorku potřebovala vybudovat vztah k lidem, kteří tam přicházeli ze všech koutů světa, tak jsem si znovu potřebovala vybudovat vztah k domovu.“

Každý má svůj Mikulov

Ačkoli to, co Tomanová zachycuje v nové knize, působí jako velmi niterný zážitek, je to pocit, s nímž se dokáže identifikovat mnoho lidí po celém světě. Prožít celý život v místě, kde se člověk narodil, bylo běžné v dávných dobách, ale politické, ekonomické i ekologické faktory daly v uplynulém století do pohybu mnohé migrační vlny a přesuny. Lidé se stěhovali ze země do země, z kontinentu na kontinent, jak v předmluvě píše v Belgii narozená a v New Yorku žijící spisovatelka Lucy Sante. Utíkali před nebezpečím, nebo jen šli za svými sny. Současně s tím ruku v ruce sílil trend vylidňování venkova a koncentrace obyvatelstva do stále rostoucích velkoměst. Vykořeněnost se stala běžnou zkušeností, přičemž koronavirové lockdowny různě uplatňované v jednotlivých zemích situaci odloučení jen umocnily.

It Was Once My Universe je tak vyjádřením obecně srozumitelných stesků civilizace, která je v pohybu více než kdy dříve. Tomanová si to ověřila již při pařížském a tokijském křtu knihy, kdy za ní přicházeli lidé, kteří sice nikdy neslyšeli o Mikulově uprostřed Evropy, ale nějaký svůj pomyslný Mikulov nechali za zády, když se vydali za přísliby úspěchu do hlavního města. „Souzněli s tím tématem a rozuměli mu, protože si prošli něčím podobným,“ popisuje Tomanová čerstvé reakce na knihu. Své Mikulovy ostatně museli opustit i její výstřední newyorští hrdinové, kteří se do liberálního velkoměsta stáhli, aby se tu na ně nikdo nedíval skrz prsty.

V díle Tomanové se tak díky nové sérii zvláštním způsobem potkávají kontrasty mezi světem velkým, který dává příležitosti, ale je také dravý a nelítostný, a světem malým, který kdysi nudil a omezoval, ale také nabízel bezpečí a vytvářel domov. „Přijížděla jsem od Vídně a viděla známou siluetu kopce už od hranic. Byla zima, brzo se stmívalo, svítily lampy a Mikulov byl hrozně melancholický,“ líčí Tomanová první pohled na město, jejž dostala i do fotografií.

Během následujících dnů přicházel jeden intenzivní pocit za druhým – už proto, že přijela ve vánočním, tudíž nejzjitřenějším období roku. Dva dny po příjezdu proběhla svatba, se kterou se na ni matka a její přítel rozhodli počkat, pak následovaly Vánoce, návštěvy příbuzných, po nich silvestr s kamarády. „A pak už jsem zase letěla,“ shrnuje Tomanová rychlý výčet shledání po letech. „Bylo to emočně nabitý a krásný. Teprve když jsem si fotografie procházela zpětně v New Yorku, tak mi došlo, co jsem to vlastně zažila.“