Kultura/mix

DĚLNÍCI KULTURY

Přesně před rokem mu Museum Kampa otevřelo výstavu Olaf Hanel na cestě tam a zase zpátky. Symbolicky 10. prosince, na Den lidských práv. Hanel kvůli lásce k nim strávil dvaadvacet let ve vynucené emigraci. Byl jednou z obětí akce Asanace, kterou se snažili estébáci vyhnat ze země lidi, jako byl on: chartisty a vůbec potížisty, kteří po okupaci země ruskými vojsky neuměli „držet hubu a krok“ ani ve chvíli, kdy tak jako Hanel dostali padáka z vedení havlíčkobrodské galerie a museli se živit jako odčerpávači vody u geologů nebo jako topiči v nemocnici.

Hanel patřil do Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, byl kamarád Karla Nepraše, Jana Steklíka nebo Nadi Plíškové. V přetěžké době s nimi udělal spoustu akcí, díky nimž šlo aspoň na chvíli a aspoň mezi přáteli předstírat, že kolem nezuří tesilová normalizace a že člověka na nádraží při cestě zpátky nečeká pendreková ulička. Byl to právě Olaf Hanel, kdo na žádost Ivana Martina Jirouse objednal u ČSAD dva autobusy, které v roce 1974 přivezly publikum na První festival druhé kultury v Postupicích, kde vystoupili undergroundoví Plastici, DG 307 či Sváťa Karásek a který pečlivě monitorovala Státní bezpečnost.

Po revoluci se Hanel vrátil z emigrace do Prahy, kde dvě dekády dělal kurátora v Českém muzeu výtvarného umění, dnešní GASK. I tam byla k vidění dokumentace jeho předemigračních happeningů či drátěných instalací, které dělal třeba ve Skotsku. Nejpamátnější byla jeho landartová akce …