Na začátku prohlídky oficiální výstavy avantgardních umělců Nová realita, kterou uspořádala moskevská pobočka svazu umělců, byl tehdejší nejvyšší muž Sovětského svazu, zastávající funkci prvního tajemníka ústředního výboru komunistické strany a post předsedy rady ministrů, relativně klidný. Jak ale Nikita Sergejevič Chruščov – obklopen soudruhy – postupoval od jednoho díla ke druhému, jeho tvář brunátněla čím dál více. Nejprve projevoval určitou „otcovskou“ kritičnost, kdy vystavující umělce nabádal, aby nemalovali, ale díla rovnou mazali, neboť „my, naši lidé, rozumíme tomu, co je dobré a špatné“ a „dokud nás historie bude posouvat vpřed, budeme dělat to, co je užitečné pro naše lidi“.
Podle Chruščova, kovodělníka, který po Stalinově smrti obratně vyšachoval všechny konkurenty ze hry a vyšplhal až do nejvyššího politického patra, by měly obrazy člověka povznést, inspirovat k výkonu ve zbrani i v práci a umění by nemělo být odpudivé, děsit.
Vystavená díla jej, odchovance socialistického realismu, očividně děsila. Nikita Sergejevič tak při vernisáži začal postupně chrlit nadávky a vulgarity. „Co je to za tváře? Neumíš kreslit? Kde má oko? To je nějaká morfinistka, nebo co? Můj vnuk umí kreslit ještě líp! A co je to za Kreml? Kde je cimbuří? Na Kremlu je přece cimbuří na hradbách – proč není vidět? A proč má ten muž čtyři dýmky? Nasaďte si brýle! Máte vy vůbec svědomí?“ spílal umělcům, které označil za břídily a mazaly a taky za zloděje, parazity, kteří…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu