Amen, tma!

Ráno výjimečně vstávám dřív než děti, abych si ještě umyla hlavu. Pak vzít dvouletou Bětku na nočník, nachystat snídani, přebalit a nakojit tříměsíčního Ámose. V mezičase zabalit pár vánočních dárků, trochu se namalovat, všechny vhodně obléknout. Dožehlit plínky už nestihnu, musím předat miminko kamarádce na hlídání a vyrazit na tátův pohřeb.

K sálu, kde se bude bohoslužba konat, přicházím s obavami, že se tam nemůžeme vejít. Drží nám pochopitelně místo v první řadě, ale jinak je plno, lidé stojí i na chodbě a na schodišti. Usměju se na tátovu fotku na pódiu. Byl by rád, že je účast. Prohlížím si rakev a květiny, dívám se, kdo všechno přišel. Začíná znít hudba – flétnová skladba, kterou táta kdysi nahrál. Je krásná. Není nad to, když si člověk svůj pohřeb sám naplánuje. Bětku na klíně neudržíme ani pět minut, odchází si hrát s moravskými prarodiči na zahradu.

Táta se chtěl loučit hudbou, takže ho slyšíme z nahrávek písní, k nimž se máme přidat. Zrazuje mě hlas, a tak jen poslouchám, jak sametový bas zpívá o tom, že v bouřích žití vezdejšího nedá On ti utonout. Bratranec se svou reportérskou dikcí přečte vzpomínku, kterou jsem napsala. Těší mě, že ze shromáždění zaslechnu mírné uchechtnutí, když si připomínáme tátovu zálibu v houbaření či železnici. „Ježíš jest živ a já s ním! Smrti, tebe proč se báti,“ zpívá táta a já doufám, že mu tahle naděje byla v posledních dnech útěchou. Neměla jsem odvahu ptát se, jaké je to umírat…

Kázání moc nevnímám, spíš tak koukám na tátovu fotku a přemýšlím o tom, co se asi honí hlavou všem smutečním hostům. Táta zpívá Dvořákův žalm Hospodin jest můj pastýř. Naprosto se tomu oddávám. Nebudu se báti, vždyť Ty se mnou jsi! Nemám odvahu pokukovat, kolik lidí ten tátův dynamit v hrdle rozbrečí. Periferně vidím, jak Kátě vedle mě kapou slzy, a říkám si, že mámu jsem snad ještě nikdy předtím brečet neviděla. I manžel se na chvilku rozvzlyká a mně je hrozně hezky. Nechávám slzy téct s vděčností za život a s pocitem, že všechno je tak, jak má být. Odcházíme za rakví a táta do toho zpívá o tom, že přejde Jordán (rybník Jordán se rozkládá hned za zahradou). Nechte mě jíti tam, kde je věčný ráj, v tu krásnou zem, kde mě domov čeká. Tak jo.

Rakev nakládají do auta. Čekám, že to pro mě bude nejtěžší, jak se kufr zaklapne a táta bude mizet v nenávratnu. Ale vlastně mě rozesměje, když se nám pohřební zřízenci pokloní, jako v Japonsku. Koukám na ségru, jestli ji napadl stejný vtípek. Ve vzlycích mi se smíchem pošeptá: „Amen, tma.“ Těmito slovy kdysi táta rád zakončoval svoje esemesky.

Vracíme se přijímat kondolence. Záhy běžím shánět kamarádku s kočárkem, je čas na krmení miminka. Škoda, že kojím, zrovna dneska bych si tak ráda dala tátovu oblíbenou trojkombinaci (pivo, fernet, turek). Aspoň ségra, která nikdy nepije, se následně v restauraci z piety odhodlá k jednomu fernetu a hned se zašklebí, jak ji to pálí v krku. Bětka se baví se všemi příbuznými, je to fajn, nemuset se jí chvíli věnovat. Ámos jde z ruky do ruky, naštěstí má dobrý den a všichni jsou nadšeni, jak je hodný. Pak jdeme ještě posedět „k našim“. Padá na mě strašná únava. Manžel vyprovází příbuzné, já vykoupu děti. Dohrabeme se domů.

Děti uspíme. Ještě musím upéct chleba na snídani, manžel žehlí plíny. Dohadujeme se o tom, jak se nám líbilo kázání. Volá kamarád farář, aby se zeptal, jak jsme si to „užili“. Čekáme, až se chleba upeče, mezitím stihneme díl detektivky o tom, jak chtěl vietnamský podnikatel zabít svou ženu. Ještěže nemusím na zítřek vařit, zbylo jídlo ze smuteční hostiny. A svět se točí dál. Amen, tma!