Zítra budeme vtipnější

Přestože často není úplně vtipná, je trvale předurčena k diváckému úspěchu. Desítky let patří k produkčním sázkám na jistotu. A to i v obdobích odlivu diváků z kin. Pokud by si totiž měl většinový tuzemský divák vybrat jeden film, na který půjde jednou za rok do kina, bude to s největší pravděpodobností – komedie. Jako žánr má silnou předrevoluční tradici i několik porevolučních vrcholů, souzní s touhou si v kině odpočinout a do značné míry i s představou, že Češi mají výjimečný smysl pro humor, kterou je příjemné si potvrdit. Divácký úspěch komedie zároveň paradoxně přinesl od nového tisíciletí spíš její stagnaci. Postupně se prototypem české komedie staly vícegenerační, vztahové filmy s přídavkem romantické, jejichž tvůrci považují za humor otřepané stereotypy o vztazích mužů a žen. Poslední roky nicméně přece jen ukazují na scéně zajímavý pohyb, kdy čím dál více zdejších tvůrců zkouší ke komedii a v komedii hledat nové cesty – což obnáší i zdánlivě tak jednoduchou věc, jako je mít komedii jako žánr jednoduše rád. Nejnovějším příkladem může být snímek Jana Prušinovského o jednom podivínovi a dvou pitomcích na cestě na velkou cenu formule 1, který dvaačtyřicetiletého autora potvrzuje jako nejvýraznější tvář tuzemské komedie.

Nostalgický humanismus

Česká filmová komedie měla mezi ostatními žánry historicky mimořádné postavení. Před rokem 1945 za zlaté éry barrandovských veseloher „hollywoodského“ střihu jako Kristián i v zestátněné kinematografii. „I když…