Šťastné děti

Je polovina listopadu, většina rodičů má již zaběhnutý školní režim, kroužky, převoz – odvoz, úkoly. My jdeme opět poprvé s prvňáčkem do školy. Do základní školy pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Plně se nám otevírá pohled do duše a potřeb naší dcery, do jejích  současných mentálních a motorických schopností, o kterých jsme měli zkreslené představy. Scéna je podobná filmům Tima Burtona. Koncentrace dětí s různými druhy postižení působí chvílemi komicky, někdy bizarně.

Dětem ovšem svítí oči a komunikují více než kterýkoli jiný „zdravý“ vrstevník. Ve třídě je šest dětí a tři speciální pedagožky, sedíme v kruhu a povídáme si. Vedle mě je chlapec s Touretteovým syndromem, s radostí mi vypráví o obědě, který ho čeká. Dcera dostala od jedné autistické holčičky bez mimiky ve tváři obrázek a zvídavý chlapec s mentálním postižením se podrobně vyptává na důvody přestupu naší dcery. Kluk s velkým zubem přes celý obličej podává Anince ruku a na úvod udělá takový fór, že se smějeme všichni. Další chlapec se zase ukloní a spustí: „Dámy a pánové, dovolte, abych se vám představil,“ načež uvede i tak osobní informace, až jsme v rozpacích.

Dlouho jsem neviděla dceru tak radostnou a těšící se na každý další den. Puzzle zapadlo, Aninka najednou není někde bokem, hrající si sama nebo povídající si jen s tetami či s paními učitelkami, má kamarády! Po pár dnech vidím, jak škola funguje jako jeden organismus, děti se znají, sdílejí radost, objímají se a mají se opravdu rády. Při pátečním vyzvedávání mě dojme romský chlapec asi z 8. třídy, který Aninku obejme a popřeje jí pěkný víkend. Pohled do fungování je balzámem na bolavou duši rodiče. Na jednu stranu je to velká úleva, vymanění se z honění se za kroužky, úkoly, dohánění učení, nedostatečnosti. Je tu brán absolutní ohled na individuální potřeby. Jako máma bych to přála každému dítěti zažít. Pocit úspěchu každý den v tom, co zrovna dovedu, radovat se z přátel a kolektivu, beze strachu z nedostatečnosti, z chyb, bez šikany či zlých mezilidských her. Ptám se, jak mohou být děti ze speciálních škol připravené na život? Ve vztazích nejlépe, jak je to možné. Dokážou rozumět svým potřebám, společně řešit problémy druhých, pomáhat tomu, kdo to zrovna potřebuje, být laskaví a slušní se snahou o co největší samostatnost. Mají radost z učení se, jejich zápal je omezen „jen“ handicapem, ten je ovšem určující a omezující v našem fungování světa.

Jako rodiče, pro které byla automatická maturita, měli jsme možnost studovat vybranou vysokou školu, cestovat po světě a vybrat si práci doslova našich snů, je to tvrdý náraz. Podpůrných terapií pro děti s různými druhy postižení je mnoho, systém v tomto ohledu funguje dobře (dle naší zkušenosti): od inkluze, přes asistenty či individuální vzdělávací plán na základní škole po vzdělávání ve speciálních školách. Na druhé straně absolutně chybí práce s rodiči, toto suplují jen odlehčovací služby pro rodiny s dětmi s těžkými postiženími.

Jakýsi manuál a zodpovězení základních otázek jsem dohledala jen na stránkách Šance Dětem. Jinak můžeme jen studovat speciální pedagogiku a doplnit si léta praxe. Ve výsledku tak každý rodič jedná, jak nejlépe dovede, někdy dohledá více informací, z blízkého okolí může sdílet zkušenosti. A tak jsme na tenkém ledě laxnosti, deprese, samoživitelství, nízkého životního standardu, beznadějných vyhlídek, závislosti dítěte na rodičích do jejich smrti. Práce s rodiči je pro další budoucnost dětí se speciálními potřebami, myslím, zásadní. Aby měly šanci žít tu radost i dále než jen ve speciální škole, kde dostávají ten nejlepší předpoklad pro život šťastného člověka.

Autorka je ředitelka Grafiky roku a Ceny Vladimíra Boudníka.