Mám jít do politiky?

Roky píšu, že lidé mají vstupovat do politiky. Služba veřejnosti je důležité a čestné povolání, a pokud se věcí veřejných nebudou účastnit i slušní lidé, obsadí ji pouze ti, kteří sledují především vlastní cíle. Teď se mi ale můj kamarád zmínil, že o vstupu do politiky uvažuje, jestli bych mu to doporučil. A najednou jsem zaváhal.

Celé řadě věcí se dá naučit. Jak se věci prosazují při hlasování, v zákulisí, že kdo ovládá proceduru, ovládá vše… Jeden z nejdůležitějších předpokladů bych ale nazval „ventil“. Veřejný prostor není úplně ideální pro racionální lidi. Pravda se snadno otočí v lež (a opačně), větší pozornost se věnuje banalitám, laici mají stejný hlas jako odborníci, všude létají invektivy, zatímco velcí šíbři fungují bez ohledu na skandály, ostatním se každý přehmat zveličuje. A nemusí to být ani přehmat.

Před pěti lety Češi, potomci Karla IV., Komenského či Masaryka, zcela vážně řešili, že kandidát na prezidenta Jiří Drahoš nosí brýle, i když už po operaci očí víceméně nemusí. Vysvětlil, že je na to zvyklý a že brýle musí nosit při řízení. Tím to mělo skončit, protože informace má pro veřejnost stejnou hodnotu, jako jestli se češe hřebenem, či kartáčem. Češi ale řekli: Ne, profesůrku, hezky vysvětluj. MF DNES dala tehdy ony brýle dokonce do titulku rozhovoru s Jiřím Drahošem.

V té době mě na jedné debatě zastavila paní, která se doslova chvěla rozčilením, že to je podvod. Vždyť on ty brýle nepotřebuje. Musím přiznat, že jsem vůbec nechápal, kde je problém. Namítl jsem, že Miloš Zeman je několikrát soudem uznaný lhář, jestli ve skutečnosti to není problém. Ty soudy, reagovala, všichni víme, jak to s nimi je. ALE TY BRÝLE!

Je to drobná ilustrace skutečnosti, se kterou se lidé ve veřejném prostoru setkávají. Někdy je to úsměvnější, jindy méně, tu a tam to bolí. Vynechávám teď vysloveně osobní invektivy, to je zvláštní kategorie. Tohle iracionální nastavení má dva časté efekty. Ze záplavy hloupostí se stane neustálý šum, který přehluší i příčetné hlasy. Politici je přestanou vyhledávat a ztratí kontakt s lidmi. Druhý efekt vypadá tak, že si naopak někteří aktéři začnou všímat kdejakého výkřiku, následuje pocit zahlcení, malomyslnosti, křivdy a postupné stažení se.

Tady přichází na scénu onen ventil. Je totiž důležité zachovat si schopnost absorbovat různé vjemy, ale následně záplavu hloupostí vypouštět ven. Jedině tak si člověk udrží kapacitu soustředit se na to podstatné, nepropadne pocitu, že co volič, to blázen, a nesesype se. A s postupem času zjistí, že příčetných lidí potkává více, než by se na první pohled mohlo zdát. Nastavit si ventil je ale dost těžké.

Bohužel, to je navíc jen základ pro přežití. V politice čeká celá řada dalších nástrah. Například nedůvěra. Dokonce i lidé, kteří je znají léta, po vstupu do sněmovny poslancům říkají: Ty ses ale změnil. A je to třeba pár dní po volbách. Aspoň tak mi to někteří politici vyprávěli.

Takže do politiky všichni běžte, ale milý kamaráde, ty… hele, nezměnil ses nějak?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor