Dopisy

Kdo zabil Dorotu Š.

Respekt 47/2022

Po smrti rodičů se starám s manželem o mentálně postiženou sestru, nyní je jí 69 let a nám 73 a 75 let. Za deset let, kdy jsme ji zdědili, jsem napsala tolik dopisů a žádostí, že bych z nich mohla sestavit knihu. Zoufalý stav. Sestra je maximálně fixovaná na domov. Od mládí navštěvovala denní stacionář Klíček, později, již v naší péči, ještě další denní stacionáře v Táboře, ale všude ji z kolektivu vyřazovali pro nepřizpůsobivé chování. Je to osoba velmi kamarádská, která chce nějakou činnost, a když ji nemá, obtěžuje svými dotazy a podobně personál. Jenže personál má raději osoby, které někde sedí a neobtěžují, tak ji odevšad vyřazovali. Je to dlouhý příběh. Jenže nám věk přibývá, není, kdo by se o ni postaral, celých deset let jsem prosila v Táboře o to, aby zde bylo celoroční zařízení pro tyto lidi, ovšem bez úspěchu. Takže ze zdravotních důvodů jsme ji již museli umístit mimo Tábor. Za rok prošla čtyřmi zařízeními, odkud ji vždy vyhnali, protože je to náročný klient, a nyní je od července umístěna v Jindřichově Hradci. Po přečtení článku v Respektu jsem docela zděšena. A ještě – protože měla třetí stupeň příspěvku na péči (odmala je takto postižená) – v jednom ze zařízení nám doporučili, že musí mít maximální stupeň podpory, abychom si zažádali o zvýšení příspěvku, tak nám revizní lékařka stupeň snížila na druhý. Takhle se u nás přistupuje k mentálně postiženým. Zatím probíhá odvolací řízení.

Přeji vám i sobě, aby se tímto tématem začali zabývat politici, pro nás již asi bude pozdě, ale alespoň pro mladší klienty ať svitne naděje na slušný život.

Dana Kubešová, Tábor

Kdo zabil Dorotu Š.,

Nestěžuju si. Ale nikomu bych to nepřál.

Respekt 47, 43/2022

Děkuji panu Třešňákovi, že téma přinesl, a vzhledem k tomu, že se ho bytostně dotýká, ho dokázal tak citlivě a erudovaně popsat. Co považuji v podobných zařízeních za stěžejní problém, je nejen neodbornost, ale zejména nedostatek personálu a jeho neadekvátní ohodnocení. S tím souvisí chybějící odborně proškolený personál. Práce v sociálních zařízeních je velice náročná, proto by ji neměl vykonávat každý, ale jen člověk, který se v dané problematice aspoň trochu orientuje, a hlavně je důležitá duševní hygiena, odpočinek.

Unavený, frustrovaný personál spíše sklouzne k neomluvitelným praktikám. Tím personál nechci omlouvat. Sama z vlastní zkušenosti zaměstnání v domově seniorů ve Velké Británii vím, jak časté směny a náročnost denní rutiny vedou k velké únavě a až k syndromu vyhoření. Proto je opravdu důležité mít dostatek pečovatelů, kteří zároveň budou mít ke svým pacientům i citový vztah. A určitě je potřeba mít v zemi více menších institucí, kde bude rodinná atmosféra. Velmi obdivuji sestry v Opavě v příběhu o Monice, kterým se podařilo Moničin stav zlepšit. A to nejen svou odbornou péčí, ale rovněž citovou angažovaností, když ji nazývají součástí rodiny. Příběh z Lipníku mě rozplakal. Takové týrání dětí je opravdu neomluvitelné.

Ještě bych se chtěla vyjádřit k tématu LGBT+. Nastupovala jsem do školy v revolučním roce 1989, v devadesátkách se normálně začínalo mluvit o homosexualitě, Lucie Bílá zpívala, že „holky chodí s holkama a kluci s klukama“, aniž by to někoho pohoršovalo. Aspoň tak jsem to jako dítě vnímala. Na gymplu mě překvapilo, když jsem se dozvěděla o vězněných homosexuálních básnících. Nikdy by mě tak nenapadlo, že po třiceti letech bude homosexualita téma.

Je nepřípustné, aby homosexuální pár neměl stejná práva jako heterosexuální (nikdy nezapomenu na příběh holčičky, která zbytečně skončila v dětském domově poté, co její biologická maminka zemřela a její partnerka neměla nárok na to ji dále vychovávat, i když holčička znala „druhou mámu/tetu“ odmalinka a bydlely v jedné domácnosti). Zatímco když se někteří politici ohánějí tím, že mají pět dětí a manželství jim funguje, zajímalo by mě, jak by se k tomu vyjádřily jejich ženy a děti, které své muže a otce prakticky nevidí. Ale hlavně, že jsou tradiční. Proč si všichni myslí, že je ohrozí LGBT+? Nejhorší je nenávist a nesnášenlivost ke všemu jinému. Důležité je dobro.

Jitka Rejhonová

Opravy

V textu Nečekaný návod na štěstí v čísle 45/2022 jsme chybně uvedli, že pozitivní psycholožka Alena Slezáčková působí vedle Masarykovy univerzity také ve Psychologickém ústavu Akademie věd ČR. Paní Slezáčková ale působí pouze v Ústavu psychologie a psychosomatiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Za chybu se omlouváme.