Margrethe Vestager: Nejsem taková cynička, jak vypadám v seriálu

 Vrcholnou politiku dělá hodně lidí, jen málu z nich se však povede, že se stanou předlohou pro seriál. Vámi se ale inspirovali autoři slavného dánského seriálu Vláda, který na osudech fiktivní premiérky Birgitte Nyborg ukazuje zákulisí světa politiky. Jaké to bylo dívat se na sebe v televizi?

Abych řekla pravdu, někdy se mi zdálo, že se to naší rodině podobá docela dost. Můj muž je stejný, jako byl ten premiérčin učitel, je tam více takových momentů. Ve skutečnosti mi to přišlo opravdu zajímavé, protože je to docela přesný portrét dynamiky dánské politiky. Líbilo se mi na tom hlavně to, že seriál zobrazuje politickou kulturu, v níž nikdo nemá většinu. To je v Evropě stále obvyklejší, vítěz voleb si musí hledat koaliční partnery, což ho nutí k mnohem většímu vyjednávání a otevřenosti k názorům ostatních.

Nakolik je filmová premiérka podobná přímo vám?

Myslím, že nejsem cynička, jako je hlavní hrdinka hlavně v pozdějších epizodách. Tenhle přístup v politice mi vždy přišel jako pracovní riziko. Čím je člověk v politice zkušenější, tak samozřejmě vidí, jaké se v ní hrají hry. Ale není nutné se všeho účastnit, cyničnost obvykle váš život ruinuje.

Birgitte Nyborg je v seriálu politička s ideály, postupně převezme liberální stranu, vystoupá až na post premiérky, tvrdě pracuje, daň za to je rozpad rodiny. Vy jste rodinu udržela. Jak se vám to podařilo v prostředí, které tomu úplně nepřeje?

Můj muž je velmi dobrý otec. Rodičovství jsme si rozdělili rovnocenným způsobem, naše děti mají kolem sebe také další důležité členy rodiny, zejména moji sestru a rodiče mého muže, ti nám byli nablízku. Vzhledem ke své práci jsem vždy zápasila s časem, to je hlavní omezení, ale díky širší rodině jsme to zvládli. Takže klepu na dřevo, naše manželství se nerozpadlo. Před pandemií covidu jsme s manželem oslavili dvacet pět let společného života, měli jsme stříbrné výročí. Vždy jsem hodně pracovala, ale myslím, že jenom pracovat nejde. Musíte si umět udělat prostor pro děti, muže, ale taky pro sebe. Začíst se do knížky nebo se kouknout na něco hloupého v televizi, tak jako to dělá každý.

Filmová premiérka je hodnotově založená politička, časem však hodnoty dává stranou, aby se udržela u moci, které propadne. Vy jste v dánské politice byla ministryní školství a pro církevní záležitosti, ministryní vnitra a hospodářství a také vicepremiérkou. Musela jste někdy udělat něco, nějaké obchody a hodnotové kompromisy, které byste si pak vyčítala?

V roce 2014 jsem odešla z dánské politiky a zamířila do té evropské. Myslím, že to pro mě bylo dobré načasování, v Evropské komisi jsem dostala na starost témata, která mě opravdu baví a která pro mě představovala nový impulz. V Dánsku jsme v té době měli některé těžkosti v politice, nemusela jsem jimi dál procházet. Zpětně viděno, jedna z věcí, kterou považuji v dánském kontextu za velmi bolestivou, je vztah k cizincům. Zdejší politické debaty o posílání uprchlíků žádajících o ochranu mimo Evropu do Rwandy jsou pro mě za hranou. K tomu se ve svých myšlenkách vracím, moje strana je v dánské politice vůči uprchlíkům možná ta nejotevřenější. Říkám si však, jestli jsme nemohli dělat více proto, aby se dnes některé negativní věci neděly. Je to složité, protože samozřejmě také musíte respektovat to, co chce většina.

Když mluvíte o uprchlících – za druhé světové války jste vy, Dánové, dospěli k tomu, že proti Německu nedokážete chránit své hranice, tak jste se mu podvolili. Výměnou za to jste si udrželi možnost pod německou vládou spravovat zemi dál víceméně po svém, což vám umožnilo zachránit vaše Židy, uprchlíky z Německa jste však odmítali. Vyplývá z toho nějaké poučení pro dnešek?

Dánsko se dostalo na správnou stranu historie, bylo spojenci přijato jako okupovaná země. Nebyli jsme sice schopni chránit své hranice, ale svým přístupem jsme chránili určitou kulturní, společenskou integritu. Nacismus u nás téměř neexistoval, nacistická strana byla v Dánsku velmi slabá, drželi jsme si koncept opečovávání naší komunity. Nemluvím o společenství etnických Dánů, ale Židů a příslušníků dalších menšin, kteří tu žili. Obyvatelstvo se kolem nich proti Němcům semklo, postavilo se za ně, protože vnímalo, že oni jsou my. V řadě současných debat zaznívá vůči různým lidem: vy nejste naší součástí.

Co tím chcete říct?

Je to zajímavé, maďarští uprchlíci před Sověty se tu v padesátých letech asimilovali, mnoho Íránců také, zejména tady v Kodani je například silná čínská komunita. Když se zeptáte vědců, kteří integraci sledují, řeknou vám, že vlastně probíhá úspěšně. Tohle téma se však hodně politizuje. To, co se nepovedlo, je často vnímáno jako gigantické, neřešitelné, místo oceňování toho pozitivního, co nás může posunout dopředu. Historie nám ukazuje, že důležité je bránit pestrost.