Proč děláme věci, o kterých víme, že jich budeme litovat

Miliony Židů na celém světě nedávno během Jom kipur, Dne smíření, odříkávaly modlitbu Viduj neboli Vyznání hříchů. Nutnost vyznat se z hříchů je ústředním principem judaismu, stejně jako mnoha jiných náboženství. „Úmyslně jsme zhřešili,“ stojí v modlitbě. „Provinili jsme se. Sešli jsme z cesty. Sváděli jsme z cesty. Odvrátili jsme se od Tvých dobrých příkazů a zákonů, a k ničemu nám to nebylo.“ Tato modlitba naplno obnažuje největší záhadu lidského chování, která se dotýká všech lidí, nejen Židů, tedy že se dopouštíme činů, kterých později upřímně litujeme, a které nám navíc nepřinášejí žádný užitek. Přesto se jich dopouštíme zcela dobrovolně.

Pokud Den smíření slavíte, pochybuji, že jste během modlitby pronesli něco ve smyslu: „Omlouvám se za všechny hříšné činy, kterých jsem se letos dopustil. Ale ještě teď se usmívám, když si vzpomenu, kolikrát jsem lhal a kolika lidem jsem ublížil. A všechno to bažení a dychtění – to bylo úplně nejlepší!“ Vypadá to téměř jako chyba v matrixu života, chybný algoritmus, jenž do nás byl vložen a který nám napovídá, že určité naše činy povedou ke štěstí, i když ve skutečnosti je nám kvůli nim mizerně.

My ale máme možnost svůj život proměnit, stačí trocha snahy a možná nějaká božská asistence k tomu. Změna nastane, když začneme žít podle svých zásad, místo abychom se řídili náhlými impulzy. Pak nás čeká skutečný morální růst a zlepšení kvality života.

Svazující versus přirozené

Vyrůstal jsem v Seattlu ve čtvrti, kde žila hlavně nižší střední třída. Nejpodivnější jev v našem sousedství představovalo náboženské společenství hippies. Byli mladí, měli dlouhé vlasy a žádné boty ani viditelný zdroj příjmů. Posedávali na verandách podivně natřených domů, hráli na kytary a – jak chmurně odhadoval můj otec – „nejspíš brali drogy“. Podle jednoho konvertity, s nímž jsem se dal do řeči, si mohl v nové komunitě dovolit dělat jen to, co mu bylo příjemné, zatímco tradiční náboženství měla „příliš mnoho pravidel“.

Všichni v sobě máme kousek hippies – přesvědčení, že když se budeme jednoduše řídit svými pocity, nemůžeme nic pokazit. Tradiční náboženství vnímáme jako svazující a svým způsobem nepřirozené. Tohle přece nemůže být cesta ke štěstí, ne? Až na to, že může. Neexistuje totiž jediný důkaz, že spolehlivou cestu ke štěstí nám zaručí chování, které nám připadá přirozené.

Lidé se vyvinuli, aby přežili a předali svoje geny do dalších generací. K tomu ale nedošlo vlivem štěstí, ale zcela opačných emocí. Například vztek a strach jsou pravděpodobně nejzákladnějšími mechanismy přežití, součástí strategie „zaútoč, nebo uteč“. Závist nám umožňuje držet krok s ostatními na trhu seznamování a sexuální žárlivost zajišťuje, že zůstaneme se svými partnery a omylem nevychováme cizí potomky. Tyto pudy pomohly našim předkům přežít a rozmnožit se – přičemž často u toho byli nešťastní – a ovlivnily, jak se vztahujeme k věcem a lidem. A ovlivnily nás v tom smyslu, že příliš často věci milujeme a lidi používáme.

Společenská debata o závislostech a jejich příčinách nemá konce – bavíme se o rizicích opiátů, alkoholu, gamblerství nebo i internetu. Největší závislost ale máme nejspíš na něčem úplně jiném: na materiálních věcech, na té neúprosné lidské touze mít pořád víc zbytečností. Jak nám připomínají přísloví, lidskou chamtivost nelze uspokojit.

Tahle neukázněná láska k věcem pak pohání mnohá naše další trápení, od konzumerismu přes zlomyslnou závist po nekonečné vzájemné srovnávání. A přitom nic není přirozenějšího než hromadit věci, jde o lidský ekvivalent troufalého pavího ocasu – způsob, jak se předvádět před ostatními členy druhu. Není to moc efektivní, ale o to vlastně jde. Vzkaz zní jasně – mám víc, než potřebuji, takže páření se mnou přinese snadný život v nadbytku.