Dali nám najevo, že jde o příkazy shora

„Bez učitelů nemáme budoucnost“ a „nevyhazujte naše učitele“, to jsou hlavní hesla demonstrací, které už dva týdny probíhají v Maďarsku – a zatím se nezdá, že by měly slábnout. Předminulou středu pochodovalo Budapeští padesát tisíc demonstrantů, vesměs mladých lidí a jejich rodičů. Učitelské stávky a protesty vyvolal nesplněný vládní slib (další z mnoha), že budou zvýšeny velmi nízké kantorské platy. A solidaritu spoluobčanů vyvolaly výpovědi, které začali úředníci některým stávkujícím učitelům rozdávat. Jednou z propuštěných je Katalin Törley. Na budapešťském Gymnáziu Ference Kölcseye učila francouzštinu dlouhá léta. Do 30. září letošního roku. Tehdy dostala ona a její čtyři kolegové vyhazov za účast ve stávce, což úřady považují za hrubé porušení pracovní kázně – a ona za svou občanskou povinnost. Od té doby je Katalin Törley, zakladatelka učitelského spolku Chceme učit, jednou z hlavních tváří současných protestů. Mluvili jsme s ní ve středu večer v jedné z kaváren ve čtvrti, kde žije, pár minut chůze od budovy budapešťského parlamentu.

Zrovna jdete od právníka. Co jste probírali?

Napadneme mou výpověď. V pracovním právu existuje cosi jako nepřiměřený postih. Výpověď, kterou jsme já a moji čtyři kolegové dostali, je podle nás přesně to. Nebo spíš podle právníků z helsinského výboru, kteří nás zastupují. My jsme neporušili pracovní povinnosti. My jsme se dopustili občanské neposlušnosti, jak to definuje ústava, a za to se podle práva vyhazovat z práce nesmí.

V čem přesně spočívala vaše občanská neposlušnost?

Snažíme se získat zpátky právo stávkovat. Takže stávkováním navzdory zákonu.

Maďarští učitelé nemůžou podle zákona stávkovat?

Oni můžou. Na papíře. Ale podmínky, které zákon už přes rok stanovuje, nám to prakticky znemožňují. Musí být naprosto zajištěný dozor po dobu vyučování. Žáci nebo studenti nesmí přijít o víc než polovinu vyučovacích hodin, maturanti nesmí přijít o žádnou hodinu. Když to zkombinujete s tím, že učitelů je ve školách hrozně málo, v praxi máme stávkování zakázané, prostě to nejde zařídit.

Proč to podle vás tak je?

Protože jsou učitelé dlouhodobě nespokojení, mají mizerné platy i mizerné pracovní podmínky, ale taky jsou důležití pro stát, jsou to vzdělaní lidé a jsou schopní se zorganizovat. Tak je asi dobré držet je zkrátka.

Jak vypadala vaše výpověď? Je to lidsky nepříjemné? Nebo je to formálně zdvořilé? Jak to probíhá?

Je to hlavně dost divné. Výpověď nedává ředitel, ale zvláštní městský školský odbor, který je zřizovatelem školy. To není orgán samosprávy, to je státní orgán. Když nám přinesli do školy naše výpovědi, mě nezastihli, protože jsem měla program mimo školu. Takže mi ho nemohli osobně předat, odešli s tím, že mi přijde poštou, stejně jako jednomu kolegovi. Tři kolegy zastihli a výpovědi jim předali. To byl pátek odpoledne.

Co u toho vašim kolegům říkali?

Nic. Řekli, že to nemůžou komentovat, jen jim předali obálky s okamžitou výpovědí pro vážné porušení pracovních povinností.

Řekli, že nemůžou komentovat vlastní rozhodnutí o jejich výpovědi?

Přesně tak. Dali jasně najevo, že plní příkazy odkudsi shora.

Jak jste věděla, že i vy jste dostala výpověď?

Vlastně nevěděla, i když to bylo dost jasné. Ale pořád byla jistá možnost, že já jsem dostala jen vytýkací dopis, jako později jiní učitelé v zemi. Mimochodem, tyhle vytýkací dopisy, i když je rozdávají různé školské odbory, mají naprosto stejné znění. Jsou napsané a rozdané centrálně, asi z ministerstva vnitra, pod které školství spadá.

Šla jste v pondělí do školy?

Šla. Oficiálně jsem byla pořád zaměstnaná, nepřevzala jsem výpověď. Rozloučila jsem se se studenty, odučila jsem své poslední hodiny. A protože výpověď pořád nedorazila, šla jsem na školský odbor, aby bylo jasno. Tam se se mnou nikdo nebavil, nikdo se mnou nechtěl mluvit a nechtěli mi ani říct, jestli mám opravdu vyhazov. Tak jsem šla učit i v úterý, podruhé jsem odučila své poslední hodiny, což bylo celé dost smutné a těžko k vydržení. Učím tam třiadvacet let, opravdu mi to lámalo srdce. Pak jsem šla zase na odbor, a tam mi někdo konečně neoficiálně řekl, že ano, že jsem vyhozená. A tak jsem se ve středu na učení vykašlala a šla jsem stávkovat. Dopis přišel až odpoledne, takže jsem svůj poslední oficiální pracovní den strávila opět občanskou neposlušností.

Vy jste nepočítala s tím, že vás za vaše protesty vyhodí?

Upřímně, ne. Dávali jsme si dost záležet, aby naši studenti přišli o co nejméně hodin, i když jsme nenaplňovali zákonné požadavky. Takže s nějakým trestem nebo aspoň nepříjemnostmi jsem pochopitelně počítala, ale že dostaneme výpověď na hodinu, to ne. Maďarské školství trpí velkým nedostatkem lidí – vyhodit z jedné školy pět motivovaných učitelů mi nedávalo moc smysl. Někomu ale ano.

Občas objetí

Jak pro vás bylo složité přeladit se z rozhořčené učitelky v organizátorku a jednu z tváří velkých demonstrací?

Ale pro mě to nespadlo zčistajasna, nějakému druhu učitelského aktivismu se věnuju přes deset let. Deset let pořádáme nějaké menší či větší protesty, snažíme se komunikovat s vládou i opozicí, školy si pomáhají navzájem. Mám v tom hnutí nějakou roli už roky.

Na vaše největší shromáždění teď na začátku října přišlo do ulic padesát tisíc lidí. To jste čekala?

Ne. Při nahlašování jsem policii řekla, že čekám osm tisíc lidí. Pak to na začátku vypadalo tak na patnáct tisíc, tak jsem si říkala fajn, to se nám povedlo. Pak jsem viděla lidský řetěz, který utvořili studenti, a že je úplně zaplněný jeden z mostů přes Dunaj, a bylo jasné, že je to velké.

Což pro vás musí být novinka, rázem jste se stala jednou z hlavních postav největších a nejvytrvalejších protestů za dobu vlády Viktora Orbána. Můžete čekat, že se na vás zaměří provládní média, jste teď prostě veřejná osoba, která stojí proti mocnému muži a jeho politické mašinerii. To přes veškerý váš předchozí aktivismus musí být nový pocit.

Jistě, to nechci zastírat. Jen nedokážu říct, jaký pocit to je – zatím. Je toho hodně a poslední dva týdny jsem se nezastavila.

Cítíte podporu? Nebo spíš ohrožení?

Vzkazy, které mi chodí od lidí, jsou skoro jenom pozitivní. A jak je moje tvář známější, občas se mi stane, že mě na ulici osloví nebo rovnou obejmou neznámí lidé. Opak se neděje. Nebo se neděje moc. Přišlo mi po síti pár urážek. A pak jedna zpráva, která se dá chápat jako vyhrožování. Jinak nic.

Kdyby vláda splnila vaše požadavky, jak by se maďarské školství proměnilo?

Kdyby vláda splnila všechny požadavky, začne to být vidět za deset, patnáct let. Nejde jen o platy. To je podstatné, ale jednoduché – prostě se zvýší politickým rozhodnutím, a neběží o nějaké horentní částky, chceme se jen přiblížit průměru lidí s vysokoškolským diplomem. Kromě toho ale jde i o to, že školy se doslova rozpadají, zmizela jejich autonomie a o výuce i o nás učitelích – jak je vidět třeba v mém případě – rozhodují jakési úřady. To taky znamená, že prestiž naší profese dost upadá. Ale to jsou všechno věci, o kterých se mluví roky.

Jak vypadá vaše komunikace s vládou?

Nijak. Nereagují na nás.

Takže ani teď po velkých demonstracích se nic nezmění?

Myslím, že teď trochu ano. Myslím, že už nikoho z práce nepropustí. Další učitelé dostávají jen vytýkací dopisy. Protestují studenti a jsou jich desetitisíce, to se těžko přehlíží. Vláda už vysílá signály, že snad někde něco… Přihodí trochu peněz, aby většina učitelů dala pokoj, a pojede se dál. Bude to pro učitele o trochu lepší, ale nic podstatného se nezmění.

Mladí lidé nejsou hloupí

Kdybyste měla cizinci popsat, jak se od roku 2010, kdy se moci ujal Viktor Orbán, Maďarsko proměnilo, co byste mu řekla?

Že je Maďarsko diktatura, prostě a jednoduše. Moc, kterou pod sebe dokázala Orbánova strana Fidesz dostat, je těžko představitelná. To, jak je centralizované školství a pod jakým je dohledem, je jen jedna součást toho.

Jak to jde dohromady s tím, že tisíce středoškolských studentů demonstrují za pracovní podmínky svých učitelů? To vypadá jako čítanková ilustrace občanské uvědomělosti. Jak to, že taková země dovolila svému premiérovi stát se diktátorem, jak říkáte?

Zaprvé jsme diktatura, kde se smí protestovat a demonstrovat a policie vám neublíží a nic vám za to nehrozí – s pár výjimkami, jako třeba já. Zadruhé jde o to, že se jich to bezprostředně týká. Mluví o tom doma s rodiči, mluvíme o tom s nimi my, jejich učitelé.

Jak vám bylo příjemné vysvětlovat patnáctiletým lidem, které učíte, že máte nízký plat?

My s nimi nemluvíme jen o tom, jaké máme platy. Ale s některými studenty to není potíž, říct konkrétní částku, ona taky není tajná, píše se o ní všude v novinách. Mladí lidé nejsou hloupí. Nízký učitelský plat nechápou jako hanbu kantorů, nebo alespoň ne všichni, ale jako svůj problém. Vidí, že ta mladá učitelka a učitel, co nastoupili na školu předloni, jsou pryč, protože si našli jinou práci. Vidí, že jim odpadají hodiny, protože na jejich školách prostě nemá kdo učit. A nechtějí mít špatné vzdělání.

Proč si Maďaři – alespoň podle průzkumů veřejného mínění – myslí o ruské invazi na Ukrajinu tak odlišné věci od zbytku Unie? Že za válku mohou Američané a že Ukrajina by měla s Ruskem prohrát?

Propaganda. To je to jediné vysvětlení. Je to velký a funkční a propracovaný stroj, i když se vám zvenčí může zdát primitivní. Ale je hodně efektivní, vyladěný na uprchlících, Georgi Sorosovi, Bruselu… Není pak problém půlce lidí vštípit to, co jim vláda vštípit chce. Proč to Orbán dělá a jaké má skutečné vztahy s Putinem, je jiná otázka, to já nevím, nikdo to neví. Jestli jsou za tím peníze, dluhy, přesvědčení, nevím.

Je tím pádem válka ve škole ožehavé téma? Je to něco, o čem je lepší moc nemluvit a moc do toho nešťourat, protože z toho budou problémy s úřady, částí rodičů a tak dále?

Nedokážu mluvit za všechny školy, ale u nás ne. Normálně jsme o tom mluvili a ruskou agresi popisovali tak, jak je. Spousta rodin našich studentů u sebe ubytovala ukrajinské uprchlíky, naše škola pořádala humanitární sbírky a konkrétní pomoc, aby naši studenti své úzkosti a strachy – a že je měli a mají – proměnili v nějaké činy. Nemyslím si, že to na naší škole probíhalo nějak jinak než ve školách ve zbytku Evropy.

Zpátky na tu svou

Ředitel vaší školy za vámi stojí. Když to půjde, vrátíte se?

Chtěla bych, ano. Ale bude to trvat dlouho a dlouho, to je jisté. Takže nějak si to plánovat nedává smysl. A není jisté, že to vůbec půjde, jak říkáte.

Vaši propuštění kolegové to mají stejně?

Jedna kolegyně má pár měsíců do důchodu, ta už se nevrátí. A jeden z kolegů už si našel jinou práci mimo školství.

Co teď máte v plánu dělat?

Teď se budu věnovat protestům, pořád probíhají. A chystáme další akce. A možná si zasloužím nějaký čas pro sebe a trochu pohov. Dostala jsem už pár nabídek z různých nadací a nevládek, ale zatím jsem na nic nekývla. V jedné pomáhám s lektorováním romských dětí, v tom budu pokračovat, a překládám pro jednu firmu, takže o obživu se bát nemusím.

Můžete jít učit někam jinam?

Ne, teď to nejde. A na soukromou nebo církevní školu jít nechci, celý život věřím ve veřejné vzdělávání. Takže když už učit, tak na veřejné škole. A hlavně se chci vrátit na tu svou, na Kölcseye.