Proletář a jeho služka

Svým rodičům jako malý říkal „mamička“ a „tatíček“. Karel Teige (1900–1951), pozdější ideový i tvůrčí motor zdejší meziválečné avantgardy, vyrůstal v idylickém prostředí středostavovské rodiny, která z Prahy často vyrážela do své letní vily v Neveklově přezdívané Hnízdo. Teige starší v Praze pracoval jako hlavní městský archivář, byl zvyklý na oslovování „slovutný pán“ a synovi dopřál místo obvyklé obecné školy soukromé vzdělání. Když ho následně v roce 1911 poslal studovat na proslulé reálné gymnázium v Křemencově ulici, nemohl tušit, že tím položil základy pozoruhodnému lidskému přerodu, který nám dnes může sloužit jako ilustrativní příklad osobního poblouznění jedním z nejděsivějších totalitních systémů, jaké kdy lidstvo poznalo.

Až doteď jsme se mohli jen domnívat, jak Karel Teige svou proměnu v zapáleného komunistu prožíval. Nyní se před našima očima odvíjí na stránkách osmisetstránkové publikace Karel Teige: Deníky 1912–1925, jež aspiruje na nakladatelský počin roku. Proč jsme o tomto fascinujícím literárním svědectví dosud nic nevěděli? A co nám o Teigem a vůbec o meziválečné intelektuální a kulturní levici odhaluje?

Zatloukané zápisky

Když Teige v roce 1951 zemřel na infarkt, osobní památky na život a dílo mimořádně nadaného typografa, fotografa, novináře, teoretika, básníka a v neposlední řadě rétora mohly také klidně nenávratně zmizet. Intelektuál, který jako jeden z prvních v Československu volal po…