Být zvědavý a žárlit

Nad Prahou se jednoho dne objeví záhadné přírodní úkazy. Tajemná záře, elektrické výboje na obzoru a náhlá vzplanutí doprovázejí pukání země a výpadky proudu. Schyluje se k něčemu, ale není vůbec jasné k čemu. Ve vzduchu je cítit změna – možná k lepšímu, možná k horšímu. Možná se blíží konec světa, možná nový začátek. Nový český snímek Běžná selhání to nechává otevřené.

Úkaz svého druhu se odehrál během léta a podzimu i v české kinematografii, kdy krátce po sobě dvě režisérky mladší generace uspěly na prestižních západních festivalech. Maďarská režisérka rumunského původu Cristina Groșan s českým filmem Běžná selhání v Benátkách, odkud si odnesla cenu za režii pro autorky do čtyřiceti let. A slovenská režisérka usazená osmnáctým rokem v Praze Tereza Nvotová získala za film Světlonoc o svobodě, čarodějkách a předsudcích na slovenské vesnici na festivalu v Locarnu Zlatého leoparda v sekci Cineasti del presente věnované nastupující generaci. Oba filmy s hrdinkami a ženskými tématy směřují v říjnu do tuzemských kin. Cestu jejich v podstatě stejně starých autorek, které debutovaly ve stejné době, volně spojuje Česko jako svým způsobem svobodnější prostor, přes který si každá po svém – a jinak – došla za úspěšným druhým filmem.

Sarajevská spojka

Z rumunského Aradu, ležícího v Sedmihradsku kousek od maďarských hranic, kde se Cristina Groșan v roce 1987 narodila do smíšené maďarsko-rumunské rodiny, je to do Budapešti…