Zůstane tu navždy

Čtyřměsíční Terezku rozhodně nezajímá, jak se v digitální éře vyrábí ocel. Soustředí se jen na plastovou lahvičku se sunarem – a když je prázdná, dá modrooká holčička najevo nespokojeným zabroukáním, že zábavný program si představuje trochu jinak. O pár minut později už ale spokojeně klimbá v nosítku na břiše matky, která klid podporuje mírným pohupováním v kolenou a přecházením po místnosti. „Nevadí, když budu takto chodit?“ ptá se Šárka Mikmeková (38) a dál klidným tónem pokračuje v odborném výkladu týkajícím se výzkumného projektu, jemuž šéfuje v brněnském Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR.

S týmem čtyř stálých (a několika dalších) kolegů právě vyvíjí novou metodu zkoumání a klasifikace oceli, při níž bude využita umělá inteligence a strojové učení. Na pětiletý projekt získala od Akademie věd ČR slušný rozpočet 25 milionů korun. Podporu obdržela v rámci prémie Lumina quaeruntur, jíž vědecká instituce každý rok oceňuje malou skupinu lidí, které považuje za perspektivní vědce s rozjetým bádáním, v němž  zkoumají „koncepčně nová témata významně posouvající hranice poznání nebo směřující ke společensky důležitým praktickým aplikacím“. Do životopisu si tuto prémii může zapsat hned vedle další ceny, kterou obdržela minulý rok od prestižní japonské akademické společnosti zkoumající kovy a jiné materiály (Japan Institute of Metals and Materials).

„Ocelářka“, jak Šárce Mikmekové přezdívá většina textů o ní, na sebe kromě špičkového vědeckého výzkumu upozorňuje…