Musí tě to pošimrat

Když se zaposlouchá do jeho textů, vyvstane člověku před očima divoký rej obrazů a představ. Je to neuvěřitelná směs sugestivních výjevů. Lidé, kteří se vracejí z nákupu, tu na sebe berou vlastnosti hrdinů počítačových her, herní reálie se prolínají s odkazy na trubadúry středověku a obohacuje je mytologie starých pověstí českých. Čeština je nenásilně prosycená anglickými výrazy, které je rychlejší a pohodlnější vyslovit, než pro ně toporně hledat ekvivalenty v mateřštině. To celé pak obklopují a zastřešují pocity a zkušenosti zoomerů neboli příslušníků generace Z.

Čerstvé album R/Interstreamin’ hudebníka, který si říká Mat213, však není fascinující jen ve schopnosti ničím nespoutané imaginace, ale i v žánrové bezbřehosti. Někde v základu možná jde o jakýsi digifolk – písničkářství informačního věku, ovšem i to se postupně mění a nabaluje na sebe vlivy rapu, dream popu, hyperpopu, stopového množství středověké loutny i velkou nálož klubové a taneční hudby. Z hrstky alb, která zatím letos na tuzemské scéně vyšla, je R/Interstreamin’ s přehledem nejvýraznější. Sebevědomé a zároveň uhrančivé ve zcela nové poetice a výpovědi.

„Rád si hraju s atributy, které jsou příznačné pro generaci Z – s internetovou kulturou a hráčstvím. Je to generalizace, uvědomuji si to. Ale mám rád příběhy, které si o sobě jednotlivé generace vyprávějí – čím se definují a čím se od sebe odlišují. Baví mě to zasazovat do nových kontextů a kombinovat s historickými motivy,“ popisuje koncept za albem R/Interstreamin’ třiadvacetiletý Matěj Čech, student malby na pražské AVU. První skladbu pod jménem Mat213 na svůj YouTube kanál zavěsil v červnu 2020. Od té doby se nezastavil a chrlí další a další v takovém tempu, že mu již vystačily na čtyři alba a dvě EP.

Taška z Billy a meč

Začalo to během pandemie, kdy se nikam nevycházelo. „Všichni jsme se nějak usadili doma u stolů. Já taky. Nejdřív jsem si začal kreslit, potom psát textíky a nakonec textíky převážily,“ popisuje Čech původní úmysl vytvořit z črt, jež bodovaly na školním workshopu, sbírku poezie. Ovšem to, co fungovalo před spolužáky, nikoho neoslovilo na Instagramu a Čech pochopil, že slova k sobě potřebují ještě něco dalšího. Tím něčím byla hudba, které se sice věnoval v dětství – chodil na klavír, hrál na saxofon, učil se na kytaru, dokonce zkoušel i rap –, ale nakonec se vším sekl a následoval svůj výtvarný talent.

„Když v osmi vysekneš na klavír Für Elise, tak seš king, ale hrát na piano ve dvanácti už takovej swag nemá,“ říká s odstupem, jak ho příchod puberty od hudby odklonil. Jenže série lockdownů, neustálá on-line výuka a hodně času stráveného doma ho před dvěma lety přiměly pozapomenuté hráčské schopnosti oprášit. A podle výbavy improvizovaného domácího studia, které umístil do pokoje svého bytu v pražských Holešovicích, je vidět, že to vzal dost vážně. Má tu nové bedny, klávesy, akustickou i elektrickou kytaru a také profesionální mikrofon na zpěv.

Nejprve dal dohromady krautrockovou kapelu See You, Inside zpívající v angličtině, ale pro nové české texty a lehce kýčovitou náladu potřeboval úplně jinou hudbu. Tak vzniklo jeho sólové alter ego Mat213, v němž mohl uplatnit všechny poznámky a nápady z mnoha školních sešitů formátu A4, které neustále nosí při sobě. „Jezdil jsem MHD a pořád si něco zapisoval. Hodně Eminem vibes,“ popisuje s odkazem na rapperův autobiografický film 8.míle, který ostatně i v textech zmiňuje.

„Tam mezi Budějárnou a Kačerovem rád čtu lidem v buse přes rameno mail. Píšou, že Daniel Landa to tak nenechá bejt. Směješ se, pak doma naděláš pár stop krvavejch. Proto chodím s krví z nosu, převlek, co má krejt,“ zpívá v pomalé Teenage Mistake – a je to jeden z momentů pozorování městského života. U tohoto civilismu ovšem nikdy neskončí a okamžitě se vznese k tomu, že mnoho věcí se sice odehrává na ulici a v městské dopravě, ale podstatně víc paralelních příběhů, které mají také svoji důležitost a možná i větší vliv na životy, probíhá on-line.

„Každej level koukám a fakt don’t know what to do. Jsem malej rytíř s Billa taškou, I don’t have a clue. Na zápěstí info o mně, jsem mimo a rude. Stejně mi zůstal meč, Billa taška a v ní loot,“ zní první slova úvodní skladby Meč a sandály, která je pro Mat213 v mnohém typická. Čeština se tu prolíná s angličtinou, která je dnes při běžné komunikaci samozřejmostí nejen pro hráče, k tomu se pak bezradnost v životě a marnost sbírání věcí zrcadlí ve ztrápeném osudu hrdiny populární hry Swords and Sandals. Celý výjev tak nakonec působí velmi vizuálně.

Odzbrojující přitom je, že Čechovi se mimořádně daří přijít s promyšleným konceptem toho, co chce říct a jak hodlá komunikovat, ale sám projev už působí spontánně a naprosto autenticky. Vytyčená teze, jež stojí na začátku, mu nikdy nepokazí bezprostřednost provedení – což je schopnost, kterou si vypěstoval během studií v Ateliéru malby 3 pod vedením Josef Bolfa, Jakuba Hoška a Nik Timkové.

Ostatně sám říká, že skládání písní ho donutilo jinak přemýšlet o svých obrazech. „Byl jsem konceptuální malíř, ale od té doby, co dělám hudbu, už mě konceptuální rovina v závěsném obrazu tolik nezajímá. Na konci je to jen obraz. A chtít říct něco konceptuálního obrazem – to je trochu jako chtít něco říct a neumět mluvit,“ shrnuje, jak se u něj nyní prolíná přemýšlení o tom, co umí obrazy, co hudba a co text. A to vše pak zručně vsazuje do generačního rámce.

Suchopárci

„Stydíš se za mě, zírám. Myslíš na mě, zívám. Mluvíš na mě, zívám. Stydíš se se usmát, jsem zoomer a jsem moc rád. Ty jsi mileniál, snažíš se nás okrást. Běž spát,“ zpívá v Giggle v té nejchytlavější party skladbě alba, která zároveň dává do kontrastu neporozumění a napětí, jež Čech vnímá mezi svojí generací Z a mileniály. S oblibou si o dělení generací načítá nejrůznější charakteristiky a přitahuje ho jejich zobrazení v umění. „Mileniálové jsou takový mravokárný suchopárci,“ shrnuje svoje dojmy z debat a konfrontací s jen o několik málo let staršími lidmi.

Všímá si, že ačkoli si je vědom hrozby klimatických změn, globální politické nestability, ekonomické nejistoty a menších perspektiv, které jeho generaci čekají, už se u toho nechce užírat tak silným pocitem zmaru a špatného svědomí, jaký sleduje u zdejších mileniálů. Na tvorbě Mat213 je tak pozoruhodné, že i když se hemží tísnivými výjevy městské osamělosti nebo rvaček, nechce si nechat vzít zábavu, lehkost a bezstarostnost. Současně tu nic nepůsobí agresivně jako třeba u českých rapperů. I ti si totiž chtějí užívat, ale vždy na úkor někoho jiného – žen, které využijí, nebo konkurentů, jež smetou ze scény.

Radost, která zní na R/Interstreamin’, nikomu neubližuje, ale zároveň je dost poťouchlá a sarkastická. Platí to v textech i v hudbě, která je schopná chvíli asociovat stereotypní představy o středověkém královském dvoře (Renegát) a o kus dál si zase vypůjčí obehraná rapová klišé (Chci ty prachy mít). Album tak ani chvíli nenudí, ale těžko se odhaduje, co je myšleno vážně a kdy už si Mat213 z posluchače utahuje. Ostatně Čech při rozpravě působí stejným nevyzpytatelně uličnickým dojmem. „Nesmíš vědět, jestli to je ironie, nebo ne,“ říká Čech o svém umění: „Nesmí být poznat, jestli jsi toho součástí, nebo si z toho děláš srandu. Musí to být cringy. Musí to být cheesy. Chápeš? Musí tě to pošimrat.“