Co všechno nám ukazuje literatura

„Je to pro nás už jediné pojítko se Strahovem.“ Zdeněk Freisleben se dívá na bronzovou sochu řvoucího lva, který se levou přední tlapou opírá o československý státní znak s vyobrazením své vlastní verze se dvěma ocasy. Dílo sochaře Bohumila Kafky desítky let vítalo návštěvníky premonstrátského kláštera, respektive Památníku národního písemnictví, který si ze strahovského mnišského areálu udělal před sedmdesáti lety své sídlo. Národní kulturní instituce, které již čtrnáctým rokem šéfuje Freisleben, v poslední době působila poněkud ospalým dojmem a dost za to mohl fakt, že po navrácení kláštera premonstrátům přišla o zázemí a prostor si musela dočasně pronajímat. Teď ale konečně našla nový. Lev, jehož má památník i na svém logu, nyní čerstvě stojí o pár kilometrů dál od Strahova. V pražské Bubenči, kde za pár týdnů uvítá první návštěvníky budovaného Muzea literatury.

Je to revoluce: Památník národního písemnictví se nejen přestěhuje, ale mění název a trochu i obsah. Jako Muzeum literatury se v září představí se zbrusu novou stálou expozicí, jejíž podoba by podobně jako nové jméno měla lépe odpovídat nárokům milovníků kultury žijících v 21. století. Ve dvoupatrové budově, mezi jejíž vysoké stropy nechal památník vložit speciální „skryté“ patro se studovnou a technickým zázemím, se v těchto dnech horečnatě pracuje na dokončení výstavních sálů. O jejich originální podobě si už teď lze udělat docela přesnou představu.

Dvakrát ukradená vila

Nové sídlo památníku má…