Denys Volnov je hodně unavený. Dává si malou silnou kávu, ale když mluví, pomalu se mu zavírají oči. Posledních devadesát hodin toho moc nenaspal a domů se vrátil uprostřed noci. Předchozí noc nespal vůbec. Kolona zhruba dvaceti aut, kterou Volnov vedl a která vezla 87 lidí z území okupovaných Ruskem do jihoukrajinského Záporoží, nestihla dojet včas k ruskému checkpointu. Strávili noc v autech, zaparkovaných v polích nedaleko cesty. Kvůli vzdálenému, ale neustávajícímu ostřelování nemohli jet dát a čekali, až dělostřelba poleví.
Nakonec je všechny dovezl. Zatím je vždycky dovezl, tahle cesta byla čtyřiadvacátá od začátku války letos v únoru. Dvě stě kilometrů dlouhou trasu z okupovaného přístavu Berďansk do Záporoží zná Volnov téměř dokonale. Stejně jako všechny cestičky kolem hlavní silnice, všechny zkratky i objížďky i stezky, jimiž auto sotva projede. „Pokaždé je to jiné,“ říká. „Musím se rychle přizpůsobovat měnící se situaci po trase. Nebo hádat, co se přede mnou odehrává. A i tentokrát po nás cestou tam stříleli. Jako pokaždé.“
Lidí, kteří potřebují dovézt léky nebo jídlo, je na okupovaných územích hodně. A hodně je i lidí, kteří se touží odtamtud dostat na ukrajinskou stranu. Každou cestou riskuje Denys Volnov život, proto se na mimořádně nebezpečnou misi do míst pod ruskou kontrolou vydávají jen ti nejodvážnější.
Zrození hrdiny
Čtyřicátník Volnov teď žije v Záporoží, čtyřicet kilometrů od fronty. I on je utečenec, dokonce dvojnásobný. Před ruskou invazí v roce 2014 žil ve městě Alčevsk, hluboko v Donbasu. Když padlo do ruských rukou, přestěhoval se i s rodinou do přímořského Berďansku. Hluboce věřící muž pracuje pro jednu z protestantských církví a v přístavu u Azovského moře objevil novou komunitu. Jenže po dalším ruském vpádu musel s rodinou utéct před okupační armádou znovu. A spolu s tím našel i nový smysl života a svůj způsob, jak bojovat v téhle válce – pomáhá lidem, kterým se zatím utéct nepodařilo anebo utéct nedokážou a musejí na Ruskem okupovaných územích nějak přežít.
Po Záporoží Volnov jezdí ve starém, naprosto otlučeném autě. Jsou v něm díry a sklo má popraskané od střelby. Dřív s ním jezdil i na své evakuační výpravy, ale před časem ho odstavil, přestalo stačit. Vešlo se do něj sice v případě nouze obtížně uvěřitelných sedm lidí, ale i to bylo málo. Každé místo je dobré, proto si sehnal dodávku. Ta je teď po poslední cestě v autoopravně a vzpamatovává se ze zásahů kulkami. Během dvou tří dnů by měla být spravená.
Denys Volnov věří, že v tom, co dělá, mu pomáhá Bůh. A inspiraci našel i v jednom ze svých oblíbených filmů: Zrození hrdiny. Je inspirován skutečným příběhem desátníka americké armády Desmonda Dosse, který jako adventista sedmého dne odmítal někoho zabít a nosit zbraň. Po japonském útoku na Pearl Harbor narukoval do armády, sloužil ale jako neozbrojený zdravotník během bojů o Guam, Filipíny a Okinawu a zachránil 75 zraněných vojáků, aniž by jednou vystřelil.
K přejetí do ruských enkláv a zpět by pouze spirituální pomocná ruka nestačila. Nezbytnou věc, kterou lidé jako on potřebují, má: osobní doklady, podle nichž je obyvatelem okupovaného území. Může se jimi prokazovat ruským vojákům při přejezdu fronty a má šanci, že nějak proklouzne. A vzhledem k tomu, kolik cest absolvoval a co při nich prožil, jeho okolí docela ochotně věří tomu, že kromě papíru mu opravdu pomáhá i vyšší síla. „Vždycky s sebou vozím několik výtisků Nového zákona a rozdávám je vojákům na checkpointech. Říkám jim, že lidé se hlavně musejí kát, pak se umírní a všechno bude se světem v pořádku. A kromě toho, že to je pravda, nakonec nějak každou kontrolou projedu,“ říká Volnov.
Jsou samozřejmě i jiné síly, například americké dolary, léky proti bolesti a cigarety. Ty při vyjednávání s vojáky pomáhají také, ale Volnov se je snaží používat co nejméně. „Všechno, co mám, mám z darů od dobrých lidí. Nechci, aby jejich peníze končily v rukou ruských vojáků, pokud to jen trochu jde,“ říká.
Ujet kulkám
I přes velká rizika není Volnov jediný, kdo na nebezpečné cesty do okupovaných zón vyráží. Na jihu Ukrajiny jsou i někteří další převozníci. Tito řidiči slibují, že převezou nebo přivezou cokoli, ale něco to stojí. Zásilka, na níž velmi záleží, třeba životně důležité léky, může v přepočtu vyjít i na třicet tisíc českých korun – což je na místní poměry vysoká částka. Signalizuje, že při pošťácké roli bude nutné okupanty na čáře mohutně uplácet, nebo že se doručovatel musí s konkrétními ruskými vojáky za přimhouření očí přímo podělit o výdělek.
Volnov a s ním několik spřátelených dalších řidičů tohle dělat nechtějí. Převážejí a pomáhají zásadně zadarmo, za dary jsou vděční, ale od nikoho je automaticky neočekávají. Pracují nenápadně, o jejich existenci a službách se mohou lidé na okupovaných územích dozvědět jen šeptandou. Ta je však po měsících práce už velmi efektivní. Volnov neví, kolik lidí přesně odvezl. Bude to něco k tisícovce.
Nenápadnost někdy nestačí. O deset let mladší Jura, Volnovův kolega a kamarád, musel v dubnu skončit po čtyřech výjezdech do obsazeného Mariupolu. Někdo ho totiž udal, naštěstí dostal dopředu varování, takže se tam již znovu nevydal. „Kdybych to udělal, zatkli by mě, buď bych zemřel, nebo by mě už nepustili zpátky,“ říká Jura.
Volnov neví, kolik lidí přesně odvezl. Bude to něco k tisícovce.
Volnovovi zároveň pomáhá současná Jurova přítelkyně Aňa, která funguje jako koordinátorka několika bezplatných převozníků. U ní se od nich scházejí informace, jaká je po cestě situace, jaká místa jsou ostřelovaná, kde jde a nejde projet. Ty pak Aňa předává dál všem, kdo se jako řidiči po okupovaných územích zrovna pohybují nebo se tam chystají. Rusové sice ruší ukrajinské mobilní sítě, někdy ale funguje Telegram nebo Instagram, přes něž si lze poslat zprávy.
Často se stává, že Aňa ani nejbližší rodinní příslušníci nemají o nějakém řidiči delší dobu žádnou zprávu. Volnov takhle o sobě naposledy nedal vědět dva dny. Byl bez signálu, nikdo včetně jeho ženy a dětí netušil, co s ním je. Prostředník, který s ním Respektu domlouval rozhovor, ještě večer před schůzkou hlásil, že se stále nevrátil, i když už měl být zpátky. Noční polní přestávka nebyla v plánu a i kontroly na ruských checkpointech trvaly déle, než Volnov počítal. Nakonec se objevil v noci, s poničeným autem jako vždy, a všichni kolem něj si mohli konečně vydechnout.
Místo, odkud Volnov a někteří další řidiči donedávna vyjížděli, bylo na okraji Záporoží, u jednoho z obchodních center, které se proměnilo zčásti na centrum uprchlické. Tady se v minulosti řidiči vždy scházeli, většinou brzy ráno. Když byli někteří z nich jako Jura prozrazeni a jejich řady postupně prořídly, společné srazy skončily, nyní každý většinou vyjíždí ze svého domova.
Volnov patří mezi hodně zdatné řidiče, ve městě ani mimo něj není snadné držet s ním krok. Jezdí hodně rychle, většinou každého, koho by měl za sebou, brzy setřese. „Rychlá jízda znamená kratší dobu v rizikové zóně. A taky mě rychle jezdit baví,“ říká Volnov. Rodina mu to, co dělá, nerozmlouvá. Manželka i děti ho v tom prý naopak podporují. „Bez jejich pochopení by to nešlo,“ říká Volnov. Navíc dobře vědí, že lidem, které Volnov zachraňuje, jde o život. I odjezd Volnovovy rodiny z Berďansku byl hodně dramatický a jen těsně unikli kulkám.
Dvě z dvaceti
Berďansk, cíl Volnovových cest, byl pro Ukrajince důležitý přístav. Teď ale ukrajinské námořní lodě vystřídaly ty ruské a město se pod okupační správou hodně proměnilo. Původní ukrajinští obyvatelé více než stotisícového přístavu přišli o práci, přestaly tu fungovat sociální služby, ukrajinská pošta tu nemůže působit, takže důchodci nedostávají penze, které jsou přes ni na Ukrajině doručované. Rusové jim žádné nevyplácejí.
Jak popisují řidiči vydávající se na okupovaná území, bankovní systém zkolaboval. Ceny zboží, které se tu a tam objeví na černém trhu, několikanásobně vzrostly, málokdo ale na něj stejně má. Někteří lidé začali prodávat vybavení svých bytů, aby si mohli pořídit alespoň základní potraviny. Podobná situace je i na dalších okupovaných místech, největší humanitární katastrofa je v Mariupolu, kde, jak uvedla britská tajná služba, hrozí z mnoha mrtvých těl – ve městě podle odhadů ukrajinské vlády bylo během ruského obléhání usmrceno minimálně dvacet tisíc lidí – a zkažené vody infekce cholery.
Nejdřív do měst přijdou obyčejní ruští vojáci. To jde ještě odejít. Pak ale dorazí tajná služba.
Zvlášť obtížná situace je v okupovaných oblastech pro nemocné a invalidy, jim však Volnov nemůže pomoci, protože na to jeho auto není technicky uzpůsobeno. Nemůže tak například vozit lidi upoutané na kolečkové křeslo. „Na takové auto momentálně nemám,“ říká Volnov. Zatímco on se snaží co nejvíc ukrajinských občanů uvízlých na okupovaných územích dostat pryč, jiní se snaží pomáhat těm, kteří z nejrůznějších důvodů odejít nemohou a jsou nuceni zůstat na místě. V čele téhle aktivity je v Záporoží nezisková organizace Yes, vedou ji Valerija Občarova a Askad Ašurbekov.
Volnov úřaduje z domova, ze svého baptistického kostela v Záporoží nebo z kaváren, neziskovka Yes sídlí v přízemí jednoho ze záporožských činžáků nedaleko centra města. Při novinářské návštěvě její zaměstnanci zrovna řešili nečekaný problém: v krabicích s humanitární pomocí prasklo několik sklenic pohankové kaše a praskly už zřejmě před značnou dobou. Smích a horečné hledání problému se mísí s těžko uvěřitelným zápachem.
Většina proviantu nebo léků je však v pořádku a ty shromažďované ve skladech Yes míří do Tokmaku, nedalekého města, které je také pod ruskou okupací. Vozí je tam jeden spřátelený řidič. Možnost vozit zcela nezakrytě humanitární pomoc vyžaduje, jak přiznávají organizátoři z Yes, hromady úplatků. Výše i podoba se liší. Některé ruské hlídky chtějí peníze, další se spokojí třeba jen s alkoholem nebo cigaretami.
Neziskovka pracuje se sítí několika desítek dobrovolníků. V Tokmaku jich mají zhruba dvacet, menší počty v dalších okolních městech a městečkách. Pomáhají dohromady zhruba pěti tisícům lidí. „Skoro nic tam nefunguje. Z dvaceti lékáren jsou otevřené dvě,“ říká k situaci v okupovaném městě Valerija Občarova. Sami zakladatelé Yes odsud utekli tři týdny po začátku okupace, v téhle době tu byla jen ruská armáda soustředěná na obsazení a převzetí kontroly nad městem, cesta ven byla průchodnější. Následně přijeli zástupci ruských tajných služeb, ti město nechali uzavřít a odjet už šlo jen s velkým rizikem.
Zohýbaný paperback
Jak to pod ruskou okupací vypadá, ví velmi dobře i pětačtyřicetiletá Viktorija. Je na ní také znát únava, ale už je jí dobře. Prospala se v baptistickém kostele na kraji Záporoží, kam v noci dorazila v jednom z aut z Volnovovy kolony. Lidé tu najdou postele nebo aspoň matrace, můžou tu pár dní zůstat, než si buď najdou jiné bydlení ve městě, nebo pokračují dál na Ukrajinu nebo do zahraničí. Viktorija se svým mladším synem mají v plánu v Záporoží zůstat.
Mladšímu synovi, který v Záporoží studuje univerzitu, se podařilo odjet s ní. V domovské vesnici však stále zůstává její starší syn. Viktorija nechce zabíhat do detailů, měli prý obavy, že by na ruském checkpointu upoutal pozornost a dopadlo by to špatně. Nakonec proto zůstal doma a rozhodl se nepokoušet štěstí před okupačními vojáky. Nejistota a kontroly ruských vojáků jsou stejně běžnou realitou jako nedostatek. Uprchlíci z okupovaných území popisují, že ruské hlídky klepou náhodně na dveře nebo provádějí důkladné namátkové kontroly lidí na ulicích, třeba i před jejich dětmi. I to samozřejmě znamená pro Viktorijina staršího syna riziko. Není ale zatím tak velké jako cesta přes checkpointy.
Když se řeč stočí od syna k běžné situaci, vrátí se Viktorija ke svým normálním stoickým a usměvavým způsobům. Byla cesta těžká? Byla, a dlouhá, trvala dva dny, ale nikdo nečekal, že to bude lehké. Měla strach při ostřelování v polích? Neměla, taková dlouhá kolona aut, takových lidí, nevěřila, že se může něco zlého stát. Ve tváři má uvolnění, z očí jí vyzařuje klid. Ze svého domova si toho Viktorija s sebou moc nevzala. Jednou z mála věcí je výtisk motivační knihy přeložený z angličtiny, zohýbaný paperback s názvem Do budoucnosti se dívám s nadějí. Když má Viktorija říct, co vidí ona, když se zahledí do své budoucnosti, poprvé a naposledy se jí v očích zalesknou slzy. „Vidím tam, že se zase setkám se svým druhým synem,“ říká.
Před kostelem už je zase slyšet Volnovův veselý hlas. Z únavy se částečně probral a definitivně ho nakopla rychlá jízda s novinářskou návštěvou za zachráněnými pasažéry z okupovaných území. Má dobrou náladu, když se s nimi opět setkává. Mluví o pětadvacáté výpravě a svěřuje se, že vyrazí hned, až bude auto opravené. „Čeká tam na mě hodně lidí,“ říká. „A já chci pomoct všem.“
Z bezpečnostních důvodů není v reportáži uvedeno pravé jméno Denise Volnova ani jeho fotografie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].