Josef Abrhám: Slušný muž v nesnázích

Ty jsi spořádaný chlapec, to už se dneska málokdy najde,“ říká svádivě rozespalá Anděla v Pensionu pro svobodné pány. Pak rozladěně dodává: „Ty jseš protiva.“ Charakterový rozpor v rozpětí pár vteřin. Obojí je adresováno mladíkovi, který si ji v noci přivedl domů a teď se jí marně snaží zbavit. Ve slavné inscenaci pražského Činoherního klubu si šarmantního mladíka v nesnázích, jenž si situaci zavinil vlastním hédonismem, zahrál tehdy šestadvacetiletý Josef Abrhám. Inscenace z roku 1965 patří k nejslavnějším divadelním rolím herce, který zemřel minulé pondělí ve dvaaosmdesáti letech, a je v ní dochován záznam jeho už tehdy pozoruhodně vyspělého herectví. Pension pro svobodné pány zároveň i předurčil mužský typ, který v různých variacích bude Abrhám po celou svoji kariéru hrát. Postavy svým způsobem rozdvojené. Nejednoznačné, vnitřně rozechvělé svůdníky i zkrocené intelektuály, zranitelné suverény a podvodníčky. Muže křehké a noblesní, ale i temné. Herectví Josefa Abrháma v sobě vždy mělo jistý druh napětí mezi skrytým a viditelným, vnějším a vnitřním, sebejistotou a pochybováním. Jen díky tomu je možná jediným českým hercem, jemuž šel po revoluci uvěřit v Šakalích letech příslušník komunistické Veřejné bezpečnosti jako kladná postava, jež si vezme pod křídla rebela – jímž kdysi mimochodem na začátku filmové kariéry také byl. „Abrhám, na rozdíl od některých svých impulzivnějších kolegů, jako by si vždy nechával od postavy odstup, který by mu mohl umožnit zahrát svou roli přece jen ještě trochu jinak. (…) Právě ten odstup je ovšem součástí kouzla Abrhámova herectví,“ napsal v roce 1999 na stránkách Divadelních novin Vladimír Procházka, současný šéf Činoherního klubu.

Josef Abrhám patřil k mimořádně oblíbeným tuzemským hercům. Důvodů je několik. Dva je možné hledat v období jeho největší popularity, které zažíval v sedmdesátých a osmdesátých letech díky roli lékaře Arnošta Blažeje v seriálu Nemocnice na kraji města a satirickým komediím Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. I antihrdiny dokázal vždy zahrát s pochopením a bez výsměchu. Nekáral, ukazoval složitost lidské existence. A díky několika rolím si do něj dobové publikum mohlo mimo jiné promítat jednu přitažlivou fantazii – představoval typ slušného, tichého muže, který sice neustále prohrává, ale zároveň si zachovává důstojnost. Podobně se možná chtěla cítit nemalá část československé populace.

Nejasné hranice

Josef Abrhám měl ve své kariéře jedno obrovské štěstí. Potkal se hned se třemi osobitými tvůrčími kolektivy, které od šedesátých do osmdesátých let s různou poetikou formovaly a ovlivňovaly československou kulturu – filmovou novou vlnou, Činoherním klubem a autorskou dvojicí Smoljak–Svěrák. Každý po svém mu umožnily rozvinout civilní herectví a dostat z něj v rozličných polohách to nejlepší.

Po absolvování DAMU v roce 1962 rodák ze Zlína z podnikatelské rodiny vplul do rozvířených kulturních pražských vod, kde to kvasilo tvůrčí energií povzbuzenou reformami pražského jara. Zapadl mezi absolventy FAMU fascinované každodenností v opozici proti schematickým socialistickým hrdinům padesátých let. Věra Chytilová mu dala první filmovou roli ve svém absolventském snímku Strop v roce 1961. Po něm rychle následovaly Transport z ráje,Křik a Každý den odvahu. Svěží tvář hezkého mladíka se hodila do snímků o budování socialismu v pohraničí (Neschovávejte se, když prší) i do těch o hledání vlastního já ve společnosti, kde se dalo z pohledu mladé generace buď konformně kádrově růst, či být rebelem bez příčiny. V Každý den odvahu je tím druhým – tragickým lídrem party dělnických delikventů, který místo vysedávání na schůzích uvažuje, jestli je rád na světě. Protipólem křehkého kverulanta je tu kariérista Jana Kačera – jeho kamaráda a kolegy z Činoherního klubu.

Mladá alternativní scéna v pražské ulici Ve Smečkách se s novou vlnou protínala. Herci z Činoherního klubu hráli ve filmech, režisér Evald Schorm působil jako dramaturg v „Činoheráku“ a jeho zakladatel Jaroslav Vostrý zase přetáhl talentovaného Jiřího Menzela, který tu v roce 1965 inscenoval Mandragoru. Menzel se s Abrhámem sešel několikrát. Obsadil ho do Ostře sledovaných vlaků a v roce 1989 do role fanfarónského knížete v Konci starých časů, režíroval ve hře Tři v tom, na začátku devadesátých let v Audienci i Žebrácké opeře. V Činoherním klubu potkal Abrhám i svoji ženu Libuši Šafránkovou. Vzali se v roce 1976. To už si bral pohádkovou Popelku – fakt pro jeho rostoucí oblibu neopominutelný.

Jako „jistý druh lidské rebelie“ popsal v pořadu ČT k hercově úmrtí náboj Činoherního klubu v šedesátých a sedmdesátých letech jeho současný dramaturg Radvan Pácl. Sám Abrhám o stylu hraní, který se na komorní scéně pěstoval, mluvil jako o „jam session“ – kolektivní tvořivé síle, kdy měli herci prostor pro vlastní vklad. Mohli se herecky odrážet jeden od druhého, rozehrávat gagy či základní linky. „Hrát na témata, která vycházela z hereckých osobností,“ podotýká kritik Vladimír Just. A hrát i s divákem, vtahovat ho dovnitř, což pro publikum zvyklé na formálnost velkých scén znamenalo nový zážitek. Příkladem za všechny může být Abrhámův podvodník Icharev v Hráčích, který do publika pomrkává, měří si jej, jak ho zasvěcuje do svých plánů. Abrhámův civilní herecký styl bez okázalých gest, ale zato do detailu psychologicky promyšlený souzněl s misí souboru. Ne náhodou v něm zůstal třicet let. „Míval tendenci říkat o sobě, že není žádný herec,“ napsal již zmíněný Vladimír Procházka: „Narážel tím na problémy s jevištní mluvou (‚Nejlépe je mi rozumět v kuchyni‘), ale především na určitý ‚civilismus‘ svého herectví, jenž jako by mezi životem a životem na jevišti nedělal téměř žádný rozdíl.“

V divadle sice exceloval, ale masovou popularitu mu přinesla televize v sedmdesátých letech a spolupráce se Smoljakem a Svěrákem. Ještě než se dostaneme k tomu, jak dokázali cimrmanologové kongeniálně vytěžit „utajený“ komediální talent Josefa Abrháma, je třeba se krátce zastavit u jeho manželství. S Libuší Šafránkovou představovali na československé scéně pozoruhodný herecký i celebritní úkaz – hvězdné duo. Média je rychle pasovala do páru snů. Ona milovaná Popelka, on elegán a svůdník, který si vyvolil jednu ženu. I po jeho smrti nekrology zmiňovaly hned zkraje jeho lásku, jež zesnula před necelým rokem. Za socialismu, kdy nebyl bulvár, zájem diváků o soukromí svých oblíbenců částečně saturovalo, že se pár často objevoval jako partneři ve filmech (Vrchní, prchni!Dokonalý muž, dokonalá žena). Zejména u Svatební cesty do Jiljí (1983), kde hrají dvojici, jež se chce před svatbou poznat na výletě, mohli mít diváci pocit, že skutečně sledují Libuši a Josefa na dovolené, jak procházejí vztahovými peripetiemi.

Délka jejich vztahu bez skandálů a pečlivé střežení soukromí po roce 1989 až do jejich smrti reputaci páru snů jen upevnily. Tato část příběhu oslovovala hlavně čtenářky ženských časopisů, které se do velké míry protínají s Abrhámovými obdivovatelkami z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy dostal roli záletného doktora Arnošta Blažeje v televizním hitu Nemocnice na kraji města. Sice vznikly jen dvě řady (1977 a 1981), ale doktor Blažej se stal jednou z Abrhámových nejznámějších postav. Čtyři roky starý titulek z deníku Blesk pro ženy například zněl: „Josef Abrhám: Charismatický primář Blažej z Nemocnice na kraji města, kterého milujeme dodnes!“

Stav společnosti

Jeho výhodou však bylo, že oslovoval i muže. Pro ně představoval třeba chlapa, který musí ustát pozornost žen, jež mu vpadávají do života, strpět péči maminek i dohled přísných manželek, které od něj něco rozumného (jako zaopatření rodiny či věrnost) chtějí. Ženy s ním mávaly. On s nimi zkoušel držet krok mužskými zbraněmi, někdy lhaním a podváděním. Většina jeho nejznámějších filmů jsou vztahové, kde do sebe narážejí ženský a mužský element. Mezi mamánkem, spořádaným mužem od rodiny a svobodomyslným fešákem přitom často byla tenká dělicí linka. Jako v divadle i u jeho filmových rolí platilo, že byly plné protikladů. Když hrál hochštaplery a frajírky, vždycky je podrýval. Antihrdinům dokázal vtisknout lidskost.

Nejlépe tuto kvalitu jeho herectví dokázali vytěžit zmínění Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Jejich spolupráce začala roličkou učitele v „Marečku, podejte mi pero!“ a pokračovala přes Kulový blesk,Vrchní, prchni! nebo Jára Cimrman, ležící, spící. Smoljak a Svěrák vnesli do domácí tvorby nový druh satirických komedií s tóny melancholie a absurdity každodenní existence. Kulový blesk ani Vrchní, prchni! neměly být přímočaré, řachavé komedie – byť Svěrák původně psal roli falešného číšníka Dalibora Vrány pro Petra Nárožného. „V osobě Josefa Abrháma ovšem nalezl pro své záměry dokonalého interpreta: ne pouze herce, ale v plné míře spolutvůrce…“ psal v dobové recenzi v roce 1981 v časopise Scéna Miloš Petana. Podobně jako v divadle rozvíjí Abrhám postavu i situace dále do jemných detailů a rozporů, od komiky k satiře, znepokojení a jemné tragédii s morálním poselstvím. Lehkost existuje vedle smutku, melancholie vedle gagu. Elegán jezdí hadraplánem.

Tiché Abrhámovo herectví sedělo i na typ muže, který potlačuje své skutečné já. Navenek se chová spořádaně, podle společenských norem, očekávání i svého postavení. Uvnitř okolní svět komentuje ironickými nebo zpytavými monology. Je mužem tlačeným do kouta – a v jednu chvíli mu rupnou nervy. Vnitřní svoboda kontrastuje s vnější nesvobodou. Protestuje, ale nakonec rezignuje. Zároveň se snaží zachovat si důstojnost a elementární slušnost. Dá se to číst znovu jen na rovině vztahů mezi muži a ženami, ale i jako příznačný psychologický stav nemalé části populace během normalizace, jež požadovala dvojí modus myšlení, mluvení, chování – veřejné a soukromé.

Šance jiného světa

Postavy Josefa Abrháma jako by slibovaly, že se to dá všechno nelehké době nějak se ctí ustát. Diváci si do něj mohli promítat sami sebe – i oni chtěli být slušnými lidmi, kteří nemohli s režimem vyhrát. Šlo ho vnímat jako lepší „já“, které tam, kde to šlo, neuhnulo. Z výpovědí hereckých kolegů a kolegyň po jeho smrti vyplynulo, že jej považovali za člověka, jenž jim připomínal, že existuje jiný, noblesnější svět, který komunisté potlačili. Jeho původ z rodiny prvorepublikového továrníka tomu nahrává. Stejně jako pečlivý výběr rolí – pozoruhodný je jeho Karel Čapek vzdorující nastupující fašistické totalitě ve filmu Člověk proti zkáze (1989). Je v tom však i jistý prvek romantiky. I Josef Abrhám byl nevyhnutelně součástí komunistické společnosti a kultury jako její prominentní tvář. Zároveň v něm však zůstával i v režimu poplatných seriálech, jako byl Druhý dech o budování kravína, jakýsi vzdor dobře vychovaného muže, který hledá cesty, jak pracovat a zároveň si nezadat. Nějak se mu podařilo vybruslit z podpisu anticharty. Moderoval televizní estrádu Abeceda (1985) spolu s Pavlem Zedníčkem a Zlatou Adamovskou, ale i tady dokázal svoje moderování proměnit v malé herecké etudy a klavírní recitál hodící se spíše do salonu než mezi normalizační pop. Pomáhal držet kvalitu Činoherního klubu a prokázal rovnou páteř. „Na rozdíl od Lanďáka byl zdrženlivý, zdvořilý, nelhal a měl odvahu se za Lanďáka, když ho vyhodili, postavit: zorganizoval petici na jeho podporu,“ říká k tomu publicista a spisovatel Karel Hvížďala, který do Činoherního klubu chodil v době jeho největší slávy.

Po revoluci se stáhl z divadla – jako by se chtěl distancovat od toho, co se na scéně v devadesátých letech a později dělo. Pokusil se neúspěšně rozběhnout v restituci vrácenou cihelnu. Hrál ve filmech, ale méně. Stejně tak se začal stahovat do soukromí, když se stal spolu se ženou terčem rodícího se bulváru. V roce 2004 úspěšně zažalovali deník Super, který napsal, že je Libuše Šafránková alkoholička. Jako by se trochu rozešel s dobou a generace porevolučních režisérů s ním. „Kromě Honzy Hřebejka si Josefa moc nevšímali. Zdeněk Svěrák si začal ve svých scénářích hrát hlavní role sám. Občas mě napadá, jaký by třeba byl Kolja, kdyby hlavní roli hrál Josef, a ještě více by mě zajímalo, jak by v jeho podání dopadly Vratné lahve,“ uvažuje režisér Jan Prušinovský, který obsadil Josefa Abrháma jako dědu v seriálu Trpaslík, což byla jeho poslední seriálová role. Tou poslední skutečně velkou filmovou rolí bylo příznačně v roce 2011 Odcházení v režii Václava Havla.