Proč jsou děti nejlepší filozofové

Zkuste si představit filozofa, a pravděpodobně vám vytane na mysli někdo tak starý a moudrý jako Sokrates nebo avantgardní jako Simone de Beauvoir. Nebo spatříte obraz upachtěného akademika ve tvídovém obleku. V každém případě to nejspíš bude dospělý člověk. Pravda je nicméně taková, že na filozofy narazíte častěji na pískovištích a prolézačkách než ve vysokoškolských kampusech.

To může znít zvláštně, protože o dětech obvykle uvažujeme jako o tvorech s omezeným a často velmi doslovným myšlením. Stejný obraz ostatně dlouho líčila i vývojová psychologie. Jean Piaget se proslavil tvrzením, že všechny děti procházejí stejnými vývojovými stadii, až se postupně ve věku dvanácti let dopracují ke schopnosti abstraktního myšlení.

Na myšlence, že dětská mysl s věkem vyzrává, samozřejmě něco je. V otázce kognitivních schopností dětí se ale Piaget mýlil, a to zásadně. Děti jsou sofistikovaní myslitelé a abstraktní myšlenky jim rozhodně nejsou cizí. Jsou také kreativní. Svým způsobem jsou děti vlastně lepší filozofové než dospělí. Zpochybňují věci, které dospělí považují za samozřejmé. Jsou také otevřené neotřelým nápadům. Když děti skutečně posloucháme nebo když spolu s nimi přemýšlíme, můžeme se mnohému naučit.

Takhle to nemůže jít pořád dál

Jedním z prvních, kdo si toho všiml, byl zesnulý filozof Gareth Matthews. Ve své knize The Philosophy of Childhood (Filozofie dětství) vzpomíná, jak jednou řekl své čtyřleté dceři Sarah, že jejich kočka Fluffy…