Rozhoduje se o duši Evropské unie

Když vyslovíte za českými hranicemi jméno Michal Bobek, většina právníků ví, o koho se jedná. O to víc je jeho zkušenost unikátní v Česku. Bobek pracoval posledních šest let jako první český generální advokát na Soudním dvoře EU, tedy na soudě, který má na základě rozhodování případů přicházejících z členských zemí Unie za úkol tvořit a upřesňovat pravidla pro celý evropský prostor tak, aby dávala smysl. Z vrcholného soudu EU se nyní vrací zpět do české justice, a to na Nejvyšší správní soud. 

Pojďme k vaší práci na Soudním dvoře EU. Možná by bylo dobré vysvětlit, co jste jako první český generální advokát v historii na soudě přesně dělal.

Generální advokát píše stanoviska, což je vlastně něco mezi expertním vyjádřením a prvostupňovým rozsudkem. V Česku to neznáme, původně to vzniklo ve Francii. Tato role přidává další reflexivní vrstvu do instituce, jako je Soudní dvůr EU, který tvoří pravidla pro celou EU, a přitom je první i poslední instancí. Proto ta myšlenka, že je dobré, aby se na to podíval ještě další pár očí. Ve Francii to původně fungovalo tak, že generální advokát dostal koncept rozhodnutí a k tomu napsal, co si o řešení dané otázky myslí. Na Soudním dvoře EU to funguje trochu jinak, protože generální advokát se vyjadřuje ještě před napsáním rozhodnutí. I když soudci při rozhodování jeho názorem nejsou vázáni, může je to ovlivnit svojí přesvědčivostí, někdy i značně.

Při rozhodování i psaní stanovisek hraje roli kulturní zázemí nebo typ myšlení. Na soudu i mezi generálními advokáty je zastoupena celá EU. Vnímal jste v něčem, že jste Čech?

Českou perspektivu jsem vnímal. Nakolik lze vůbec zobecnit, tak bych ji onálepkoval asi jako zdravě skeptickou a možná trochu vůči veřejné moci více asertivní. Přece jen jsem pocházel z kontextu devadesátých let a přelomu století, kdy se ze dne na den začalo měnit celé právo. Ústavní soud rušil zákony jak na běžícím páse pro jejich protiústavnost. Takže v tomhle ohledu se jedná o nedůvěřivý a asertivnější přístup vůči veřejné moci, tedy politikům a úřadům, v kontrastu s kolegy ze západu nebo ze severu, kteří veřejné moci vlastně věří. A to je asi to kulturní pozadí, které se samozřejmě liší.

Jak se ten náš asertivnější, skeptičtější přístup projevuje? Obecně je důvěra v systém brána jako základ úspěšné demokracie. V čem je tedy naše skepse zdravá?

To máte určitě pravdu. Třeba severská důvěra vůči komunitě či státu je úžasná: dveře od domů nezamykáte a zákony se pro protiústavnost nikdy neruší. Jenže to vám může fungovat vždy jenom v určitém kontextu, v rámci sociální shody a kultury. Těžko je to přenositelné na úroveň Unie, kde se prolíná řada různých tradic. Navíc trochu více asertivní přístup vůči veřejné moci je, myslím, důležitý pro soud, který jediný může provádět soudní přezkum a kontrolu veřejné moci Evropské unie, tedy Soudní dvůr Evropské unie. Obecná důvěra v systém není ideálním základem pro specifickou činnost s názvem soudní kontrola moci veřejné. Soudy zde nejsou proto, aby věřily, ale aby prověřovaly.

A jak jste říkal, že jsme zdravě skeptičtí. Je někdo skeptičtější než my?

My máme takovou skepsi spojenou spíše s remcáním, vtipem a Švejkem. Pak je taky skepse, která je více fatalistická, až depresivní, a ta propuká více směrem na sever či východ od nás. Na úrovni jednotlivých osob jsem však nevnímal tak silně národnostní linie, jako spíše linie profesní. Soudní dvůr EU jako takový je tvořen lidmi, kteří předtím dělali ledasco, od vnitrostátních soudců přes profesory práva, kariérní diplomaty, vysoké státní úředníky až po politiky. Pro mě osobně bylo třeba snazší najít společnou řeč třeba se soudcem nebo prakticky uvažujícím akademikem z jiného státu než s kolegy pocházejícími z jiného profesního pozadí, kteří samozřejmě budou také výborní právníci, ale uvažují podle trochu jiných schémat.