Kde domov můj?

No ty vole!“ vyráží ze sebe drobný muž s dredy. „Jak se máš?“ reaguje na něj vysoký příchozí, zatímco si z holé hlavy sundává elegantní černý klobouk. „Já dobře, a ty?“ odpovídá první muž. „Já taky dobře. Rád vás zase všechny vidím. Omlouvám se, že jdu pozdě,“ pronáší druhý a očima přehlédne asi dvacítku přítomných. Neobeznámený návštěvník se zavázanýma očima by se mohl mylně domnívat, že se ocitl v některé z českých hospod. Nacházíme se však na výročním setkání namibijských Čechoslováků, které probíhá ve vyprahlém městečku Ondangwa na severu Namibie.

Psal se rok 1985, když z letiště v angolské Luandě startovalo letadlo s 56 namibijskými dětmi narozenými v exilu. Šlo o nejmladší generaci obyvatel uprchlických táborů v Angole a Zambii, kam jejich rodiče uprchli před apartheidem a nadvládou Jihoafrické republiky nad Namibií. Přidali se k osvobozeneckému hnutí SWAPO a bojovali v jeho řadách za nezávislost vlasti. Z dětí, které v rámci pomoci socialistických zemí do Československa odcestovaly, se měla stát příští studovaná namibijská elita. Útočiště našly v Bartošovicích na Novojičínsku, později v Prachaticích. Naučily se češtinu, v níž probíhala výuka, a začaly se sžívat s novým prostředím, které se pozvolna stávalo jejich domovem. V roce 1989 do ČSSR přicestovalo dalších 63 dětí, pro něž byl vyčleněn Motel FIM v Považské Bystrici na Slovensku. Každou ze skupin doprovázely namibijské vychovatelky, které měly za cíl uchovat v dětech mateřský jazyk ošivambo, namibijskou…