Dlouhá versus krátká samohláska. U některých slov to není zřejmé a mluvčí mnohdy váhají, jakou délku samohlásky uprostřed slova zvolit, nebo dokonce zda jsou přípustné obě varianty. Jedním z takových výrazů je i sloveso „vytyčit“. Jak to tedy je, neprohřešíme se proti spisovné češtině, když použijeme vedle podoby „vytyčit“ i tvar „vytýčit“?
K odpovědi se můžeme dobrat, když zapátráme po etymologii tohoto slovesa – je odvozené od podstatného jména „tyč“. Výraz „vytyčit“ původně znamenal „vyznačit (pomocí tyčí) v terénu“ nějakou plochu nebo trasu. Slovo „tyč“ napovídá, že správná varianta je jen jedna, a to s krátkou samohláskou uvnitř – „v ytyčit“. Ano, dnes už to tak je, například Internetová jazyková příručka, která zachycuje aktuální vývoj češtiny, již tento tvar uvádí jako jediný spisovný. Nebylo tomu ale tak vždy, dříve toto sloveso existovalo v obou podobách: „vytyčit“ i „vytýčit“ a ještě Slovník spisovného jazyka českého z roku 1971 připouští jako spisovné obě varianty, i když u „vytýčit“ již zmiňuje, že se jedná o slovo zastaralé.
A co na to běžní Češi? Ti používají v mluvených a někdy i v psaných projevech obě podoby, ačkoli ta správná s krátkou samohláskou v úzu podle Českého národního korpusu jednoznačně převažuje. Vývoj se tedy ubírá správným směrem, mohou si oddechnout jazykovědci.
Sloveso „vytyčit“ nejčastěji znamená vyznačit nebo ohraničit nějakou plochu v terénu či naplánovat v projektu: „geodeti vytyčili trasu nové železniční tratě“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu