Už to tu bouchá ve dne v noci

Alisa Věněvceva je už dlouho unavená a teď je i rozčilená. Energická čtyřicátnice stojí mezi krabicemi jídla, plínek, brzdových destiček a klínových řemenů. Humanitární sklad, jemuž šéfuje, leží nedaleko centra Charkova v továrně na autosoučástky. Ta běží dál válka neválka. Funkční auto s plnou nádrží je koneckonců na východě Ukrajiny zboží, které může mít cenu zachráněného lidského života.

Alisu Věněvcevu nerozčiluje skutečnost, že tenhle druhý dubnový pátek je v milionové východoukrajinské metropoli výjimečný: zatímco běžně ruské dělostřelectvo bombarduje město jen v noci, zrovna dnes granáty přilétají i ráno, každou minutu několik tupých i ostrých ran. „Není to běžně, ale stává se to,“ říká Alisa a s klidem pokračuje v inventuře nashromážděné pomoci. Když občasné rány vystřídá mohutná několikavteřinová salva, při níž se betonová podlaha skladu mírně zachvěje, mávne rukou, protože „to jsou naši, to už poznáme, to je dobré“.

Alisu rozčiluje vědomí, že někdo z jejích dobrovolníků bude muset odpoledne nasednout do auta napěchovaného jídlem a hygienickými potřebami a vyrazit na sever města do míst, kde se v tenhle okamžik nejspíš po výbuchu hroutí některý z obytných domů. Lidé na severních a východních předměstích žijí už měsíc ve sklepích a stanicích zdejšího metra. Na pomoc dobrovolníků jsou plně odkázáni. „Pořád jim říkáme – evakuujte se. My kvůli vám riskujeme životy, zmizte odsud, máte kam jít…