Kuny vítězí

Tuhle jsem nutně potřebovala vědět, proč kuny lesní nemají rády kuny skalní. Rešeršovala jsem to kvůli dětské knížce Kuna z Brna, kterou píšu. Mezi kunami skalními a lesními panuje nepřátelství, možná rivalita kvůli území, těžko říct. Kořen toho sváru jsem nemohla najít. Tak jsem se zeptala přátel na sociálních sítích, co o tom vědí? Nevěděla jsem, co dělám. Následujících pár hodin jsem pak strávila nad příběhy lidí a kun, nad fotkami překousaných kabelů v autě, ořechů umně zastrčených v motoru a rozličnými teoriemi, proč by kuny skalní neměly mít rády kuny lesní a naopak. Nic zásadního z toho nevyplynulo, ale každopádně spoustu věcí jsem nakonec v knížce použila.

Kuny totiž dokážou neuvěřitelné věci. Z půdy se pročurají po elektrickém vedení přes lustr do dětské postýlky, pravidelně si koulí na půdách ořechy a kameny. Dupou, piští, a když na ně pošlete manžela, vycení na něho zuby a ten pak raději odejde. Diskuse se posléze stočily k nekonečnému seriálu s názvem Jak se zbavit kuny, který připomínal současnou geopolitickou situaci – lidé plní vajíčka fridexem (kuny jich dokážou sežrat až dvanáct a nic), stojí fronty v zoo na tygří exkrementy, stříhají si vlasy, močí na ně a zasypávají s nimi půdy, pořizují nejrůznější rafinované pasti (kuny do nich nelezou a vykonávají kolem nich potřebu). Nejúspěšnější byl jeden pán, který vyzkoušel kde co, nakonec vyběhl na půdu a ve vzteku kunám rozmetal hromádky jejich vlastního trusu, a kuny odešly.

V mých očích ale kuny…