Kunsthistorička Milena Bartlová se v době pandemie obrátila do rodinné historie, aby na jejím půdorysu ukázala, kudy se také vinula cesta tuzemské emancipace žen před rokem 1989. Ve třech příbězích svých příbuzných – matky a obou babiček – ukazuje, kam se raději nepouštíme, když minulost domácího feminismu promýšlíme. Vlasta, Chana a Rita byly manželkami významných mužů, i proto se paradoxně ztratily v dějinné stínohře. A zapomenuty byly hned několikrát: protože byly ženy, ve dvou případech Židovky, a nakonec komunistky.
Vlasta byla ze středostavovské rodiny, provdala se za důstojníka, se kterým měla dvě děti. Nic nejprve nenasvědčovalo tomu, že by vykročila ze soukromé sféry vyhrazené ženám. Rozluka a vstup do KSČ však byly tak silnými impulzy, že se stala funkcionářkou a o rok později se k ní přidal její syn Zdeněk Mlynář. Chana byla ukrajinská Židovka ze sionistické rodiny: přesídlila se svým partnerem do Prahy, navzdory nuzným podmínkám získala doktorát, agitovala mezi dělníky a byla spolupracovnicí E. F. Buriana. Před nacismem s rodinou prchla do New Yorku; když se po sedmi letech vrátila, přijetí bylo víc než chladné. Její dcera (a autorčina matka) Rita získala přízvisko Rudá na gymnáziu, kde ohromovala angličtinou a svazáckým nasazením. Po maturitě a roce u soustruhu nastoupila na protežovaný obor ekonomie. Když poznala Mlynáře, věděla, že je to její osudový muž – a zároveň to, že práce se kvůli rodině nevzdá.
Tři osudy kromě legitimace spojuje právě rozhodnutí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu