Necítit své tělo

Strom se donekonečna zmítá ve větru, koně tryskem utíkají tam a zase zpět, člověka opouští duše a opět do něj vstupuje, skupinka postav mezi sebou svádí neumdlévající souboj. Obraz se jmenuje Běsy a tak jako většina z pláten na aktuální výstavě Radky Bodzewicz v pražské Galerii Václava Špály se dá „rozpohybovat“ použitím mobilní aplikace Artivive. Stačí se na něj podívat skrz displej telefonu a hned ožije (což si můžete vyzkoušet i na těchto stránkách). Na jiném obraze odkazujícím ke stvoření světa díky tomu zdánlivě poklidná abstraktní kompozice připomínající skvrnu od vína propálenou cigaretou vybuchuje sérií barevných explozí doprovázených ohlušujícím zvukovým doprovodem.

Zní to spektakulárně a v Česku bychom momentálně těžko hledali tak fantastickou výstavu, jakou je expozice In illo tempore neboli V onom čase. Její třicetiletá autorka je nicméně pravým opakem okázalosti. „Jsem obyčejná máma se dvěma dětmi. Při obhajobě diplomové práce mi sice říkali, že bych měla hrát to divadlo na zajímavého umělce, ale já chci, aby mou osobností byly mé obrazy,“ vysvětluje malířka v holešovickém ateliéru, který je zároveň jejím bytem.

Na břiše jí v šátku spí tříměsíční syn, starší čtyřletý je ve školce. V dětském pokoji plném hraček stojí počítač, na kterém Bodzewicz spolu s manželem programátorem přidává obrazům popsanou „rozšířenou realitu“. Plátna vznikají hned vedle. Dvě rozpracovaná teď visí na zdi přidělaná magnety. Na rámy je autorka napne, teprve až budou hotová. Maluje je na zemi, na zdi pouze kontroluje jejich průběžnou podobu. „Jinak to neumím, sedím na nich, válím se po nich. A jsem zvědavá, co z toho bude.“

Napříč hranicemi i časem

Narodila se v Šumperku a když se v roce 2011 hlásila do Prahy na Akademii výtvarných umění, chtěla do ateliéru Vladimíra Kokolii. Malíř známý kontemplativním přístupem k tvorbě naplněné řadou duchovních přesahů ji ale nevzal. Talent však měla tak nepřehlédnutelný, že jí Kokoliův kolega Jindřich Zeithamml nabídl místo v sochařském ateliéru. Bodzewicz souhlasila. Jedna z jejích tehdejších plastik jí dnes stojí doma v chodbě a je to dost precizní portrét její spolužačky v životní velikosti odlitý do sádry. Tři roky se u Zeithammla učila modelaci, aby na další tři roky přešla ke Kokoliovi, který si v ní postupně našel zalíbení. Sochařinu nicméně svým způsobem neopustila a právě to dělá z jejích obrazů unikátní záležitost.

Bodzewicz totiž své oblíbené figurky v prostoru obrazu maluje, jako by je dál modelovala z hlíny, kterou nyní na plátnech používá jako podklad. Dlouho hledala, co by její kompozice měly zachycovat. Vyrůstala v katolické rodině, proto ji to táhlo k prastarým, obecně srozumitelným příběhům. „Po škole jsem se vrhla na samostudium, abych nemalovala bůhvíco,“ vrací se do roku 2017, kdy dokončila akademii a objevila pro sebe třeba texty rumunského religionisty Mircei Eliadeho v čele s knihou Mýtus o věčném návratu.

Věkovité příběhy, jejichž základní schémata najdeme u světových národů napříč hranicemi i časem, nicméně nechce doslovně ilustrovat. Jsou pro ni odrazovým můstkem k vlastní imaginaci. „Snažím se ponořit do obrazu, ne fantazírovat, ale jít po tvaru daném prvotní rozvahou,“ vypráví Bodzewicz, která prozkoumala zákoutí katatymně imaginativní psychoterapie. Jejím principem je naprosté soustředění se na určitý obrazový motiv, z něhož se začnou spontánně rozvíjet další představy vycházející z kolektivního nevědomí.

Jak to funguje v praxi? Přes den během péče o děti se Radce Bodzewicz v hlavě honí základní obrysy obrazů. Ty, které se jí tam udrží, v noci po uložení dětí do postele namaluje, přičemž finální tvar je rozšířený o další významové vrstvy. „Potřebuji na to mít absolutní klid, necítit své tělo, prožívat změněný stav vědomí.“ Pak teprve následuje práce s rozšířenou realitou. Autorka z příběhů na obrazech vyjme některé scény, v počítači je animuje do pohyblivých plastických výjevů, s manželovou pomocí je prožene programem a nakonec jim přidají zvukovou stopu. Práce s rozšířenou realitou jim zabere stejně času jako samotná malba, jde tedy o desítky hodin.

Top pocit

Tyhle obrazy Bodzewicz poprvé vystavila v roce 2020 v holešovické Bold Gallery  sídlící kousek od jejího bytu. Majitel síně Oldřich Hejtmánek hledal člověka, který by jeho novou galerii zapsal na mapu současné výtvarné scény, a našel ho právě v Radce Bodzewicz. Líbilo se mu, jak mladá autorka osahává území virtuální reality a kombinuje ho s klasickou malbou, do čehož se u nás před ní nikdo nepustil. Výstava se jmenovala Božská komedie a malířka v ní zpracovala peklo, očistec a ráj, jak je před staletími vnímal italský básník a filozof Dante Alighieri.

Loni ve stejné galerii představila i první dílo vytvořené kompletně ve virtuální realitě. Návštěvník si nasadil speciální brýle, které ho přenesly doprostřed jeskynního komínu. Následně prožil let vzhůru kamenným systémem, přičemž ho obklopovaly roztodivné kreatury sledující jeho cestu. Video běželo ve smyčce, čili let neměl konec ani začátek. „Vycházelo to z jednoho šamanského rituálu, během kterého se v hlavě odehrává nekonečný průchod jeskyní,“ vysvětluje Bodzewicz, jež s cyklickým principem objevujícím se ve většině světových náboženství pracuje i v aktuální výstavě v Galerii Václava Špály.

Proslulá síň má tři patra. A kurátor expozice Radek Wohlmuth nové obrazy sestavil tak, aby návštěvník prožil dávný lidský příběh od zrození světa až po tanec smrti, jímž zase začíná nový život. Autorka přiznává, že měla z legendárního prostoru respekt. Vždyť v poslední dekádě v něm pod dohledem společnosti PPF Art, která si galerii od města pronajímá, vystavovali pouze daleko starší, zavedenější tvůrci. Během příprav navíc vrcholilo její těhotenství, což mělo na její tvorbu zásadní vliv.

„Viděla jsem jinak barvy, a začala jsem proto používat mnohem teplejší tóny,“ prozrazuje Bodzewicz k obrazům, v nichž se nyní nepřehlédnutelně objevuje oranžové kadmium. Její dílo je navíc už na první pohled mnohem propracovanější, jako by autorka měla se scénami větší trpělivost. Vidět je to nejen na postavách lidí a zvířat. Ale zejména na okolních plochách kopců, luk a vůbec fantazijních krajin: autorka je zaplňuje stovkami titěrných lístků, plamínků a čárek namalovaných štětcem, jako by šlo o projev nějaké koncentrované arteterapie. „Já se tím ale neléčím, jen hledám harmonii,“ upřesňuje Bodzewicz.

Výstava je neprodejní, ta první v Bold Gallery se celá rozprodala. Radka Bodzewicz se tak třetím rokem pohybuje na křehké úrovni umělce, který se uživí čistě volnou tvorbou. Díky rostoucímu věhlasu se na ni a jejího galeristu obracejí i lidé, kteří umění nesbírají, ale její plátna je tak oslovují, že mají potřebu je vlastnit. „Vladimír Kokolia nás sice na škole učil, že u umění má člověk trpět. Já se jím ale potřebuji i trochu bavit a tenhle zájem je pro mě top pocit,“ uzavírá Radka Bodzewicz.“