Český normál

Britští Underworld, legenda devadesátkové elektronické hudby, měli hrát v Praze podle původního plánu loni v červnu. Kvůli koronaviru se koncert odsunul nejdřív na září, pak na letošní červen. I to se ale pomalu začíná jevit jako iluze.

„Teď v březnu to budu muset rozseknout,“ přemítá o dalším posunu David Gaydečka, šéf festivalu Metronom, kde Underworld měli být hlavní hvězdou. Část vstupenek si fanoušci z loňska nechali, což pomohlo chystanou akci zakonzervovat na letošní rok. Pořadatelé ale potřebují prodat další lístky, a to aspoň pár měsíců dopředu, což při nynějším rozpoložení veřejnosti nevypadá moc nadějně. Jisté není ani to, zda světové kapely vůbec dají svá zamrzlá turné před prázdninami do pohybu. „Jedna z možností je další posun na září,“ uvažuje Gaydečka.

Prognózování pandemií je ošemetné a v dnešním dramatickém kontextu může vypadat nemístně. Léto 2021, ke kterému se pražský promotér upíná, nebo aspoň jeho pozdní část už ale lze brát podle důvěryhodných signálů jako dobu návratu k normálnímu životu. Normál jako v časech před koronavirem to nebude, možná ani nepůjde zopakovat tak bezstarostné prázdniny, jaké většina z nás prožila loni. Když ale všechno půjde aspoň trochu rozumně, existuje slušná naděje, že čas do léta bude na výjezd z pandemického tunelu stačit – pokud poběží očkování, virus nějak zákeřně nezmutuje a vláda se poučí z dosavadních chyb.

Pekelný březen

Prvním krokem k normálu bude překonat „pekelné dny“, které na nejbližší období avizuje Andrej Babiš. Než zaberou nová opatření z konce minulého týdne, zdá se být nevyhnutelné, že počty nakažených ještě dál porostou, že tlak na nemocnice ještě zesílí a že přibude i mrtvých. „Bohužel je to přístup, který se u nás pořád opakuje. Počká se, až se situace opravdu zhorší, a až pak se něco udělá,“ říká k momentálnímu dění v Česku Jan Kulveit, oxfordský expert na globální rizika a jeden z iniciátorů nátlakové akce akademiků, která minulý týden přispěla k obratu vládního kormidla směrem k větší opatrnosti a k zákazu pohybu občanů.

Česko mělo, v přepočtu na milion obyvatel, po většinu února nejvíc nově nakažených na světě. Prokázaných úmrtí je tu za celou dobu pandemie už přes 20 tisíc, dvaapůlkrát víc než v menším Rakousku. Tento týden – na výročí prvního případu – Česko směřuje k tomu překonat Belgii a stát se zemí, kde má koronavirus v přepočtu na hlavu víc obětí než kdekoli na světě. Anebo už ji překonalo, pokud by se započítali i lidé, kteří tady zemřeli na koronavirus doma bez testu. Těch už s velkou pravděpodobností bude dalších několik tisíc.

Jak upozorňuje epidemiolog pražské kliniky IKEM Petr Smejkal, víc úmrtí je dílem větší nákazy, nových, zákeřnějších mutací a také toho, co vládní činitelé donedávna odmítali připustit, a sice že lékaři nynější nápor už zkrátka nezvládají. „Personál nestíhá a udělá víc chyb. Už je to vidět – smrtnost je vysoká nejen kvůli mutacím, ale odráží se v ní i horší úroveň péče,“ přibližuje Smejkal s tím, že žádný lockdown nemůže situaci zvrátit hned.

Srazit nákazu a ulevit nemocnicím je tedy cíl pro nejbližší týdny. V ideálním světě by ale mělo jít jen o polovinu toho, k čemu nová vládní opatření poslouží. Druhou polovinou je koupit si čas na dotažení aspoň některých restů, které provázejí zakletý český covidový příběh už od loňska, tak aby infekce nezačala po lockdownu zase růst a Česko se vymanilo – slovy šéfa Senátu Miloše Vystrčila – z kruhového objezdu, na kterém v boji s pandemií uvízlo.