Jako první jsem si jich všimla u pouličních fotbalistů. Nejdřív u těch, kteří hrají každou středu a pátek na prašné a málo frekventované ulici za naším domem, postupně ale i u všech ostatních pouličních fotbalových týmů, které v Abidžanu trénují pomalu na každém volném prostranství. Všichni téměř bez výjimky mají obuté umělohmotné sandály s kovovou přezkou, nejčastěji bílé barvy a poněkud páprdovského střihu. Někteří je obouvají naboso, ti nejvíc profi do nich nosí štulpny. Ale nezůstává jen u fotbalistů. Uvidíte je na nohách zemědělců, kteří na malých tříkolových dodávkách ghanské značky Apsonic denně vozí hnědé hlízy manioku na abidžanská tržiště, dětí, které cestou do školy snídají bagetu s margarínem, ale i místních hipsterů v přiléhavých džínsech. Viděla jsem je u svatebčanů, úředníků i žebráků.
Francouzi jim říkají méduses (medúzy), v anglosaském světě jsou známé jako jelly shoes, tady na Pobřeží slonoviny jim nikdo neřekne jinak než leke. Gumový sandál se ale zrodil už v roce 1946 ve Francii. Nedostatek užité kůže po druhé světové válce přivedl auvergneského nožíře Jeana Dauphanta k myšlence odlít botu z tehdy relativně dostupného PVC. Levné a pro výrobu nenáročné boty zaznamenaly okamžitý úspěch. Jeden model (Air-ba) vyráběl v šedesátých letech také Baťa a módní comeback zažily ve výstředních osmdesátých letech minulého století. Dnes je ale v Evropě uvidíte už jen jako obuv na oblázkové pláže. Podobně jako řada jiných západních invencí …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu