0:00
0:00
Jeden den v životě14. 2. 20213 minuty

Bez wifiny

David Walsberger
Astronaut

Tak tohle vymyslela určitě matka. Učí totiž u nás. Týden školy bez on-line učení se? Každý den mám jít 22 minut ven furt na stejný místo a zapisovat teplotu před tím, než vyjdu, pak až se vrátím, čas komplet, směr větru, stupeň oblačnosti, koho jsem potkal, mapku, jo a měřit si tep před a po návratu zpět. Si dělají p…!

Normálně je to teda lepší. Když ráno vstanu, zapnu wi-fi, co se musí na noc vypínat. Nastartuju si půjčený „pícko“, mrknu na odběry, pak se rychle najím a sednu k on-line hodinám. Ale dneska né! Si vymysleli u nás ve škole, že budeme bez on-line výuky a máme zkusit být Bojovníky a Amazonkami „off-line“! Na pondělí toho ani moc není, naštěstí. Vstanu, nasnídám se, ségra už jedla, slyším, že má první meet, brácha se asi učí na zkoušku (stejně ji napoprvé nikdy nechce dát).

↓ INZERCE

Slíbil jsem taťkovi jít do lesa nad domem, kolem horky a mám si vzít čepicu. V průvodním listu, který nám učitelé rozdali do schránek, píšou: „S poznámkovým blokem jdi na místo cca 22 minut.“ Jsem tu, výhled nula, neskáču snožmo jednu minutu, nepočítám anglicky řadovýma číslovkama do stovky, by si ten jeden člověk, co jsem ho potkal, mohl myslet, že jsem úplně mimo. Tak jo, otočka a rychle domů. Změřím si ten tep, ty jo, 96, o 12 víc než předtím. Celkem 39 minut venku, šup do tabulky, je o stupeň víc než předtím, ještě ten plánek cesty s popisem v angličtině a mám hotovo.

Je půl jedenáctý, normálně bych měl v pondělí před druhou videokonferencí. Myslím, že by to byla němina, ta je fajn. Moc toho nemusíme. Učitel mluví skoro furt, stačí si dát pozor, když se ptá. S děckama si dáváme vědět na Discordu, že máme něco říct. Nebo se nám zrovna sekne wi-fi, někdo ze třídy u toho i hraje, ale to se mi nechce.

Naši jsou v práci. Taťka říká, že firma asi dlouho nevydrží, stroje, co navrhuje, se moc neprodávají. Máma jezdí do školy vysílat videokonference, doma by se jí to prý sekalo. Mám dneska udělat oběd pro ostatní, naštěstí jen dát pekáč do trouby, tak jo. Na 180 stupňů na půl hodiny. Ale co budu dělat? Že prý off-line. Che! Školu mám hotovou, číst mě nebaví, lego je pro mimina, slepovat letadlo se mi nechce, ach jo. Volám mámě, jestli si můžu pustit film. Hm, tak ne! Grrr… Zavolám tátovi, taky ne! Na Xbox půjdu až v jednu, jsem se domluvil s kámošem, koupil si Sea of Thieves kvůli mně, tak ho učím to hrát.  Do té doby to nějak vydržím.

Zeptám se bráchy, co mám dělat s tím obědem. Asi je to ještě syrový, počkám. Na stole je lístek s pokyny: „Až to bude hotové, poznáš podle toho, že se hmota uprostřed nehýbe, dones okurky ze sklepa, nachystej na stůl a zavolej sourozence.“ No tak dobře, Anno, Víte! Anna řve, ať neřvu, že má meet. Vít už asi zase spí. Okurky dám na talíř, ještě nachystám vodu. Nádobí nechám, nestihl bych hrát, než se vrátí naši. Normálně můžu hrát ob den dvě a půl hodiny.

Pozdě odpoledne přišla mamka, že prý jak se ti líbila dnešní škola? Nelíbila, a i děcka říkají, že on-line je to lepší. Na záznamový arch ji nenechám šáhnout. Ještě bych to musel dělat líp. Ale půjdu s ní vařit oběd na zítra. Naši chtějí, abych vydržel bez wifiny aspoň tři dny. Já chci mít doma televizi, silnější wi-fi a mikrovlnku. Zítra musím s tím gulášem míchat, protože nemáme mikrovlnku, tam by se to ohřálo samo. A já bych měl klid. Dejte mi všichni pokoj! Já chci normální školu, bez on-line i bez off-line.

Osmák z Deblína.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].