Naši furianti v Chebu

V chebské nemocnici zemřelo v lednu 2021 celkem 89 lidí. To je třikrát víc než před rokem. Další umírají doma nebo v zařízeních paliativní péče. Souvislost s pandemií je zjevná – Chebsko je v počtu nových případů koronaviru nejzasaženějším regionem v republice a místní okresní špitál narazil na hranici svých možností. Jeden z lékařů už dvakrát veřejně přiznal, že je třeba pacienty selektovat, a místní po tisících podepisují petici za to, aby se otevřela dosud zapovězená možnost vozit nemocné do blízkého Německa.

Situaci přijel minulý týden osobně zkontrolovat ministr zdravotnictví Jan Blatný. Dílčí pomoc slíbil, ale převozy přes hranici odmítl. Prý jde o symboliku – Česko se o své občany dokáže postarat samo. Kdo ale v Chebu stráví delší čas, dostane jasnou zprávu, že o takové symboly v krizové době málokdo stojí.

To zvládnete doma

Svůj první týden s koronavirem popisuje Petr Budil tak, že nejdřív „dělal hrdinu“. Nakazil se na přelomu roku od syna a prvních šest dnů po pozitivním testu polehával v horečkách a s Ibalginem. Srazil je skoro na 37 stupňů a předpokládal, že už má vyhráno. „Pak jsem se ale ráno rozkašlal a už to nešlo udýchat,“ vypráví Budil, policejní detektiv ve výslužbě, nyní v rekonvalescenci po oboustranném zápalu plic.

V roušce se ještě trochu zadýchává, ale jinak doma působí v kraťasech dojmem, že už je v zásadě fit. V paneláku je teplo, v obýváku hraje velká plazmová televize, kde se shodou okolností uprostřed rozhovoru rozsvítí mapa republiky s novými případy koronaviru. Cheb – kde právě sedíme – svítí vlevo červeně s nejhoršími počty.

Převoz do zdejší nemocnice už má pan Budil skoro měsíc za sebou. Tehdy byla čísla podobná jako dnes a krize v nemocnici poprvé kulminovala. Z nočního příjmu si vybavuje plný provizorní pokoj, kde po příjezdu sanitkou čekal s dalšími pěti až sedmi pacienty. K sloužící lékařce se dostal až po dvou hodinách na nouzovém lehátku s kolečky. Přístup zdravotníků – nejdřív zdravotního bratra, poté lékařky – popisuje jako profesionální, ale velmi věcný a minimalistický, bez čehokoli zbytného. „Že padali na hubu, pod to bych se podepsal,“ shrnuje svoje dojmy pacient.

Na nikoho si nestěžuje, vše pro něj dopadlo dobře. Strach prý ale měl a standardní péči by si s ohledem na svůj tehdejší stav představoval jinak – z přeplněného špitálu byl totiž s dušností a v horečkách poslán zpět domů. „Minimálně na pozorování by si mě tam normálně určitě nechali,“ předpokládá penzionovaný policejní vyšetřovatel a také jeden ze skoro čtyř tisíc signatářů petice, v níž se místní obracejí na vládu, aby s přijetím nabízené pomoci z Německa dál zbytečně neotálela.

Primář chebské interny Stanislav Adamec se k měsíc starému případu nechce vracet. „Vždycky se musíme nějak rozhodovat a je možné, že by to dopadlo stejně i v normální době,“ uvažuje. Budilův dojem, že o standardní péči v těchto týdnech nemůže být řeč, ale rozhodně nerozporuje. „Lidí, které posíláme domů, je teď samozřejmě víc – s rizikem, že se můžou zhoršit a že je sanitka když tak přiveze znovu,“ dodává Adamec, u něhož rozruch kolem situace v Chebu před měsícem začal.

Kdo má perspektivu

Petr Budil dorazil do chebské nemocnice 11. ledna. Domácí doléčování pneumonií tu v té době rozhodně nepatřilo k nejvážnějším excesům. „Aktuálně není jediné volné intenzivní lůžko a jsme nuceni již selektovat pacienty, které na intenzivní péči dáme a které necháme na standardním oddělení prakticky umírat na těžký covidový zápal plic,“ napsal primář Adamec tři dny předtím v e-mailu pirátskému poslanci za Karlovarský kraj Petru Třešňákovi. V dopise také upozorňoval, že pomáhat už nezvládá ani větší sesterská nemocnice v Karlových Varech a že rovněž vázne koordinace s jinými kraji. V závěru popis uzavřel tím, že jde o neudržitelný stav, který povede k tomu, „že se zde bude umírat“.

Poslanec lékaře přesvědčil, že je potřeba svědectví zveřejnit. Sám ho pak dal na Facebook a v osobním dopise na stížnost upozornil Blatného. Adamec začal mluvit do médií a stal se prvním lékařem v Česku, který poodhalil nepříjemný fakt, že v přetížených nemocnicích jde úroveň péče dolů a že to má následky.

Veřejné vystoupení situaci trochu zlepšilo: pacienti se začali ve větší míře převážet jinam, a to i vrtulníkem do jiných krajů. Kritický stav pod náporem nových a nových nemocných ale trval dál, a tak se Adamec předminulý víkend ozval znovu. „Okolnosti nás bohužel stále nutí pacienty selektovat. Musíme se běžně rozhodovat, kterému z pacientů umožníme připojení na plicní ventilátor a kterému ne. Obdobné je to s otázkou umístění pacienta na lůžko pro intenzivní péči,“ stálo v jeho druhém prohlášení.

Když Adamec zpětně rozebírá genezi svých výroků, trvá si na svém, jen trochu koriguje jejich vyznění. Slůvkem „selektovat“ prý nechtěl říct, že by kvůli nedostatku kapacit musel někomu odepřít opravdu nezbytnou péči. Natož že by musel nechat umřít někoho, koho by chtěl normálně zachránit (nic takového by koneckonců bez následků ani nemohl přiznat). Své volání prý myslel od začátku tak, že za normálních okolností by mohl zkusit „dát šanci“ většímu počtu pacientů, které úřední jazyk popisuje jako „neperspektivní“.

„Za normálních okolností, když tu možnost máte, tak tomu člověku šanci dáte. Ale pokud jde o případ, kdy je někomu přes osmdesát a má další choroby, pak ani nemá smysl ho do intenzivní péče posouvat, abychom nezabírali místo někomu, kdo je perspektivnější. Pokud vyčerpáte lidské a materiální zdroje, musíte přistoupit k určité selekci. To se prostě děje,“ řekl Adamec Respektu v sobotu 30. ledna, v den svého druhého výstupu. Na otázku, jak takové rozhodování v praxi vypadá, odpověděl takto: „Prostě vyberete člověka, který má větší perspektivu. Jednoho na ventilátor dáte a druhého necháte na kyslíku. Když se začne zhoršovat, dostane nakonec morfium, aby se nedusil zaživa, a zemře. Je to standardní každodenní proces.“

Tento proces jde letmo zahlédnout i při osobním setkání, když primář jen v lehkém modrém nemocničním mundúru s krátkými rukávy provází novinářskou návštěvu skrz nemocniční staveniště. Uprostřed rozhovoru se mu na ruce rozblikají velké kulaté hodinky propojené s mobilem. Když hovor vyřídí, ukáže se, že volala kolegyně kvůli dotazu na úplně stejné téma, o jakém byla před chvílí řeč – tedy s dotazem na jednoho z pacientů v kritickém stavu. Primář o něm ví a po telefonu dává souhlas s další dávkou tišících prostředků. Když po hodině přijíždí do areálu sanitka doprovázená dalším menším blikajícím autem, primář vysvětluje souvislosti. Sanitku doprovází lékař, takže s největší pravděpodobností půjde o další těžší případ. Primář z hlavy odhaduje, že s volnými lůžky intenzivní péče je v tu chvíli nejspíš opět na nule a že volno – bude-li třeba – vznikne až po pacientovi, o kterém si před chvílí telefonoval s kolegyní. Šlo o staršího člověka s rozsáhlými ochrnutími po autonehodě s vážným covidovým zápalem plic. Už dříve proto s kolegy a rodinou dospěl Adamec k rozhodnutí, že v intenzivní péči nemá v tomto případě smysl dál pokračovat (tento konkrétní pacient do druhého dne skutečně zemřel).

Selekce a autoselekce

Mluvčí karlovarského nemocničního holdingu Vladislav Podracký v reakci na první Adamcovo vystoupení zkoušel situaci hasit poukazem na to, že primář je přetížen a že bití na poplach zveličuje. Minulý týden už ale oficiální postoj nemocnice a kraje coby zřizovatele stavěl tak, že v zásadě všichni říkají totéž. „S nasazením všech sil zvládáme, co je třeba. To ale ještě neznamená, že je dnešní stav v pořádku. Musí dojít k nějakému řešení, protože nemocnice v Chebu zkrátka není na dnešní stav ani stavěná, ani personálně dimenzovaná,“ uvádí mluvčí.

Podle Adamce je znát, že si příbuzní zemřelých ve zvýšené míře nechávají od nemocnice předat zdravotní dokumentaci. To může předznamenávat budoucí stížnosti. Nikdo ale žádnou podle primáře ani podle mluvčího zatím nepodal.

Ministr zdravotnictví v této situaci trvá na tom, že žádný případ, kdy by na omezenou péči někdo doplatil, neexistuje. O žádném úmrtí, jemuž šlo zabránit, neví ani ministrovi oponenti, jako je starosta města Antonín Jalovec nebo karlovarský hejtman Petr Kulhánek (oba jsou zvoleni za STAN a primáře Adamce podporují). O nikom neví ani chebský právník Libor Dušek, kolega Budilova syna Petra, s nímž krátce po prvním Adamcově vystoupení (a Budilově nemoci) iniciovali petici za výpomoc z Německa. V ní lze najít i několik poloanonymních stížností. V reakci na dotaz Respektu odpověděl ale jen jeden z přispěvatelů a popsal osud své známé, která byla v nemocnici na pozorování s rakovinou, covidem se tam nakazila a zemřela. Adamec v rozhovoru pro DVTV popsal jiný příklad úmrtí: „Lékařka, která měla službu, se dostala do situace, kdy nemohla uložit pacienty s covidem na lůžko JIP. Neměla jinou možnost než vybrat na intenzivní lůžko třiapadesátiletou ženu, která neměla jiné choroby kromě covidu. A pětaosmdesátiletá polymorbidní žena se zlomeninou krčku skončila na standardním oddělení. Zde jí sice byla poskytnuta maximální možná péče, ale bez možnosti high-flow terapie nebo ventilace.“ Podle mluvčího nemocnice Podrackého byl případ prošetřen se závěrem, že nikdo nijak pochybil. Právník Dušek zná rodinu s podobným příběhem, ta však nechce úmrtí dál rozebírat, a to ani s médii, ani s nemocnicí.

Jmenovitý příběh o tom, že by systém selhal, tedy v Chebu stále chybí. Kde se bere jistota ministra Blatného, že žádný neexistuje, ale také není jasné. Je možné, že jde jen o jiný způsob vnímání. Blatného náměstek Vladimír Černý v Chebu princip selekce v podstatě posvětil jako nevyhnutelný, jen se ohradil proti pojmenování: nejde prý o selekci, ale o „klinické rozhodnutí“, jaký typ intenzivní péče zvolit. Právě pro tyto případy Černý jako šéf odborné společnosti intenzivistů v lednu vydal stanovisko, které říká, že ve stavu omezených zdrojů se lékař musí nějak rozhodnout. Pokud v nouzi někomu péči poskytne a na jiného nezbude, pořád se to podle tohoto výkladu počítá jako správný a nenapadnutelný postup.

Jak často musí Adamec řešit zmíněné dilema, kdy by někomu rád „dal šanci“, ale nemůže? Odpovídá, že „jednou nebo dvakrát denně“. V tak velkém počtu by tedy mělo být možné někoho zachránit. Rodiny však o tom často nevědí nebo nechtějí rodinné trauma dál vířit, a tak se o zbytečných úmrtích nikdo nedozví.

Podobně situaci vidí farář největšího chebského kostela Petr Hruška. Do chebské nemocnice dochází jako kaplan a z čím dál častějších příběhů umírání si odnáší tři poznatky. Zaprvé velký vděk pacientů a pozůstalých směrem k personálu, jemuž nikdo nechce dělat problémy, zadruhé ponaučení mnoha lidí, že zavírat oči před smrtí a vozit za každou cenu staré lidi na jejich poslední dny do nemocnice možná není to nejlepší řešení. Zatřetí ale prý stávající nouze vede někdy i k rezignaci, kdy do přeplněné nemocnice někteří nemocní ani nedorazí. „Říkám tomu autoselekce, ti lidé se ani do nemocnice nedostanou,“ říká Hruška s tím, že konkrétní příběhy zná, ale nechce je jmenovat.

Strašná zátěž

K Adamcovu volání se postupně s větší či menší mírou kritiky připojili další zdravotníci. V médiích se za něj postavil primář sokolovské interny Martin Straka, chebský chirurg Karel Tyrpekl nebo zdravotní sestra Věra Luhanová. Ta pracuje na záchranné službě a vedle toho dočasně vypomáhá i na covidovém oddělení v chebské nemocnici. „Lidé jsou strašně vyčerpaní, unavení, nezažívají nic pozitivního. Strašně moc lidí umírá. Pod maskami vidíte úzkostné obličeje, stavy paniky, kdy nemocný nemůže dýchat. I pro nás je to hrozně těžké. Ten personál je v tom každý den, je to strašná psychická zátěž,“ popsala Luhanová minulý týden svoji zkušenost v Českém rozhlasu.

„Je dobře, že se primář ozval. Pochybuju, že bychom se dovolali pomoci, kdyby se to nedostalo ven,“ říká při osobním setkání den poté. Nutnost rozhodovat se jinak než za normálního stavu prý platí i v sanitce: výjezdů je víc, ale do nemocnice nejede zdaleka každý. To je vidět i ze statistik za celý kraj. „Za normálního stavu máme kolem stovky výjezdů denně, teď jich je 140 nebo i 150,“ vypočítává šéf karlovarských záchranářů Jiří Smetana z čísel, která si minulý týden nachystal na jednání krajského krizového štábu. Okolo 10–15 procent telefonátů na záchranku se nyní řeší jen konzultací přes dispečink. Když už sanitka vyjede, doma nechává jednoho pacienta ze čtyř, zatímco normálně je to jeden z osmi. Tato čísla však podle Smetany nejde vnímat zkratkovitě jako zhoršení péče. Důvodem je jiná skladba pacientů, kdy nárůst výjezdů souvisí s koronavirem a u něj objektivně platí, že leckoho lze doma nechat. „Může se stát, že někoho neodvezeme, on se zhorší a my pro něj za pár hodin jedeme znovu. Ale určitě nenecháváme doma ty, kdo do nemocnice potřebují,“ ujišťuje šéf záchranářů.

Otevření hranic by podporoval, a to nejen teď v době koronaviru. „Už roky můžete v Německu bydlet, pracovat, oženit se tam, koupit byt nebo založit firmu. Ale když máte zdravotní problém, tak jste pořád cizinec,“ říká Smetana k dnešní praxi, kdy se výpomoc z ciziny využívá jen při mimořádných neštěstích. Jinak smějí sanitky jezdit jen pět kilometrů „za čáru“ pro pacienty svého státu, tedy třeba pro lyžaře. V jiných případech nesmějí za hranicí použít ani maják, natož převážet třeba z Aše někoho do bližších nemocnic v Německu. „Nikdo nečeká, že by nás převozy do Německa spasily. Ale když ta možnost je, proč ji nevyužít,“ doplňuje k momentální krizi Luhanová.

Je to symbol

Vzhlížení k Německu vychází z dřívějších dohod o výpomoci se zemskými vládami v Bavorsku a Sasku. „Premiér Söder panu Babišovi v listopadu během videohovoru slíbil, že bude-li to potřeba, je ochoten pomoci. Mluvilo se o tom, že bychom přijali až 100 lidí na lůžka intenzivní péče, a tato pozice stále trvá,“ říká do telefonu mluvčí bavorské vlády.

V přepočtu na hlavu má Německo nyní šestkrát méně nových případů koronaviru než Česko – a tedy výrazně méně než Chebsko, které je i na české poměry extrémem. Německý Institut Roberta Kocha průběžně na webu aktualizuje stav volných kapacit po jednotlivých německých okrscích. V pohraničí byla minulý týden proměnlivá situace, některé bavorské příhraniční oblasti měly volno z 30 procent, jiné jen z pěti.

Podmínkou, aby do nich mohli putovat pacienti z Chebska, je oficiální žádost české vlády. A ta jen tak nepřijde. Blatný místo toho v Chebu slíbil, že sežene na dočasnou výpomoc tři internisty a posílí transportní kapacity, aby pacienti mohli putovat ve větší míře do dalších krajů. Novinkou má být nonstop pohotovost vrtulníku, aby mohl létat z Chebu i v noci. A také příslib, že celostátní dispečink lůžkové péče vyhoví žádostem o přemístění s předstihem a bude na Karlovarsku udržovat větší rezervu. Den po Blatného návštěvě takto z Chebu a Sokolova putovalo 25 pacientů do Prahy, Plzně a středních Čech.

Všechna domluvená opatření budou podle Blatného dostačující pro to, aby se nápor zvládl s využitím domácích zdrojů. Námitku hejtmana Kulhánka, že Německo je snazší a možná i levnější řešení než dlouhé přelety do Českých Budějovic nebo na Vysočinu, ministr odmítá, stejně jako symbolickou rovinu spolupráce. „Té symbolice, o které tady bylo hovořeno, úplně rozumím. Ale stejně tak je jakýmsi symbolickým – a myslím si, že naprosto jasným – signálem pro všechny občany této země: postará se o vás i Česká republika. Není potřeba za každou cenu cestovat do zahraničí, protože Česká republika si váží každého života, každého českého občana a o každého z nich se postará,“ prohlásil v Chebu Blatný.

Pomoc je podle něj s Německem předjednána a v případě krajní nouze na ni dojde. „Dohodli jsme se, že je to otázka jednoho telefonu,“ řekl Respektu po jednání Kulhánek.

Petr Budil je při hodnocení statu quo rád, že už má koronavirus za sebou. Převozy vrtulníkem do vzdálených českých nemocnic považuje jako mnozí místní za nesmysl, už jen s ohledem na fakt, že heliport je v Chebu od nemocnice po silnici stejně daleko jako nejbližší přechod do Německa: „Z Prahy to možná vypadá, že hranice je důležitá. V hlavách lidí, co tu žijí, už ale dávno neexistuje.“