Bylo to těžké ráno. Starší dcera nechtěla vstávat ani se oblékat, mladší pořád plakala kvůli zubům. Nikdo na nikoho nekřičel, nikomu se nic nestalo, ale v pohodě jsem nebyl. Došlo mi to na ulici před školkou. Bílá dodávka rozcapená na celém chodníku. S kočárkem se těsně vejdu, ale můj vztek už potřebuje ven.
Hledám v brašně kočárku cokoli, čím bych mohl zanechat stopu. Podepsat se podobně jako ten člověk, který zapichuje české koktejlové vlaječky do hovínek po bezohledných pejskařích. Nacházím přesnídávku, navíc v plastovém pytlíku, obsah se dá perfektně vymáčknout. Švestkovo-jablečná omáčka se ladně rozpleskne na bílé kapotě. Chvilku mám radost. Pak se odněkud ozve řev. Rychle popadám děti, odcházíme ulicí a já dělám, jakože nic.
„Hej, ty magore! Jo, ty s tím kočárkem!“ křičí na mě někdo. To byla pěkná blbost, cos udělal, říkám si, ale naštěstí byl ten druhý chlapík rozumnější než já. Mstít se nechtěl.
Možná proto jsem se vrátil. O půl hodiny později se přibelhám k dodávce. Otevřené dveře nákladního prostoru, chlapík v pracovním hledá něco mezi plechovkami barev.
„To seš ty!“ říká udiveně, když vyskakuje z auta. Je docela mladý, pohledný, rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo rád provokuje chodce.
Zato já vypadám jako blázen. Vytahuju lahev vychlazeného piva a s omluvou mu ho podávám. „Ruply mi nervy.“
„Jo, to jsem viděl,“ konstatuje muž. Nic dalšího neříká. Bere si pivo, popřejeme si hezký den, pak se vrací cosi hledat do auta.
Kdysi jsem chodil na terapii…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
