Znovu o čárkách

Vzpomínáte si, jak vám učitelka ve druhé třídě na hodině češtiny řekla, že před spojkou „a“ se čárka nepíše? Myslela to dobře, chtěla to osmiletým žáčkům zjednodušit, aby se pak lépe soustředili na další jazykové jevy. Když potom ale někdy na druhém stupni základní školy přišla oprava s tím, že čárka před „a“ se přece jen v určitých případech píše, tak někteří z nás zrovna ve škole chyběli a tahle důležitá informace je minula. A proto v tom tápou dodnes.

Pojďme se tedy podívat, jak to je, kdy čárku před „a“ – a dalšími spojkami, jako jsou „i“ nebo „ani“ – dáme a kdy ne. Nejprve je třeba identifikovat, v jakém poměru spolu věty či větné členy jsou. Pokud jsou ve slučovacím poměru, pak dojde na slova pedagožky z úvodu a čárka mezi ně nepatří: „Na horách v noci na dnešek sněžilo a mrzlo.“ „S těžkým dubovým stolem nedokázal pohnout otec ani strýc.“ „Slzy dojetí i radosti jí stékaly po tvářích.“

Pokud však vyjadřují spojky „a“, „i“, „ani“ jiný poměr než slučovací, čárka se před nimi píše, třeba: „Ministr měl odstoupit hned, a ne čekat, až ho premiér odvolá.“ (poměr odporovací) „Do závodu nakonec nastoupila, a dokonce vyhrála.“ (stupňovací) „Moje sestra je vegetariánka, a proto nejí maso.“ (důsledkový)

A pak jsou případy, kdy jsou vedle sebe spojky dvě. Pokud každá z nich patří k jiné větě, vložíme čárku jen před první z nich: „Pošleme jim pět tisíc, a když to nebude stačit, ještě jim přidáme.“ Všimněte si, že ani tady se ve slučovacím poměru čárka před „a“ nepíše,…