Sněží. Konečně začala zima. Teo už je ve školce. Ervín půjde na procházku. Udělám mu s sebou čaj. Nedávno začal chodit, hraje si v obýváku, ještě vytáhnout dudlík na lahev a můžeme vyrazit. Nejhorší vteřina.
Jedno otočení tam a zpět a už jen vidím, jak čaj leje na sebe. Chtěl si vzít svoji lahvičku. Slyším se, jak křičím „ne! ne! ne!“, už to ale nejde zachránit. Rychle sundat tričko a do sprchy. Studenou vodu na hrudník. Je celý rudý, kůže se loupe. Tlačí se mi slzy do očí, zoufalství mám v celém těle.
Vždycky volat sanitku. Zvlášť když jde o dítě. Naskočí mi snad jediná věta z kurzu první pomoci, u které jsem si jistá. Manžel dál chladí, já volám. Strhl na sebe horký čaj, jméno, věk, adresa, jděte někdo čekat před dům, chlaďte dál, ideálně jen spálené místo, ale nepodchladit. Jak mám chladit jen hrudník? Čistou plenou. Bojím se toho i jen dotknout. Vlažnou vodou, ne studenou! Sakra. Syn začíná drkotat. Rychle ho balím do peřinky a zpívám mu. Ani nepláče, neřve. Spíš smutně naříká. Naříkám s ním. Sanitka je tu, syn pláče, musí ho připoutat na lehátko. Bulím. Jdu jen v pantoflích, manžel mi nese boty. Za tři minuty jsme v nemocnici. Kolem Ervína je najednou snad dvacet lidí. Volají anesteziologa. Slyším útržky: patnáct procent, Vinohrady, helikoptérou… Posílají mě stranou, mám pocit, že když na něj aspoň trochu uvidím, že to něco změní. Že nebude tak sám. Nebo já tak sama?
Přichází anesteziolog, kamarád doktor mě odvádí pryč, teď tam nepomůžu. Rozbrečím se naplno, nevím nic. Jen to, že nad Táborem je sněhová bouře a na Vinohrady nepoletíme. Pojedeme sanitkou. Bože, takže je to vážný!
Vyjíždíme. Syn usíná. Díkybohu. Snažím se nebrečet, ale nedaří se mi to. Vyslechnu uklidňující slova záchranáře, příběhy, jak se to stává. Jak nedávno přijeli pro miminko svého kolegy. I záchranářům se to děje. Vypráví mi, jaké strachy má o svoje děti, když vidí denně to, co vidí. Co neovlivníte. Vteřina a vše je jinak. Fňukám, v hlavě stále kdyby, jestli, proč on, proč já.
Za tři čtvrtě hodiny jsme na příjmu na popáleninách na Vinohradech. Nikde mu nemůžou pomoci lépe, slyším.
Ale já chci, abychom tu vůbec nemuseli být. Vítá mě synův popáleninový pediatr a můj kamarád David ze studentského divadla. Malá úleva, záchvěv bezpečí něčeho známého v neznámé situaci. A už jsou tu ostatní lékaři. Jdou ohledat, co čaj napáchal. Deset patnáct procent. Netuším, co to může znamenat. Ale zní to jako strašně moc.
Odvádějí mě. Musím na testy na covid. Čekám, brečím, snažím se vzchopit, zavolat manželovi. Vtipkuje, že tu helikoptéru by nám býval záviděl. Přichází David a vysvětluje, co se bude dít. Syn má popáleniny prvního až druhého stupně na šesti procentech těla. Trochu krk, více hrudník. Není zatím jasné, zda to bude na transplantaci, nebo ne. Transplantace? Na to jsem ani nepomyslela! Budeme na dětské popáleninové JIP na izolaci, dokud nebudou výsledky testů. Nemám se lekat, má zavedenou kanylu, různé hadičky, přivázané ruce i nohy, aby si nic netahal. Není v ohrožení, ale bude to chtít trpělivost, dva tři týdny.
Zní mi to jako věčnost, ale hlavně ať už můžu být u něj. Čeká nás dlouhý den, noc, na místě, kde nechcete nikdo být. Čekají mě první dny zoufalství a utápění se v lítosti i sebelítosti, prominutí sama sobě, odbourávání všech co by kdyby. Čekají mě dny a hodiny v dětském koutku, v úlevných rozhovorech s ostatními rodiči. Můj život se chvíli bude počítat jen od převazu k převazu, kde vždy padne nový verdikt. Zda už je jasné, že se hojí, nebo bude nutná transplantace kůže. Čeká mě i neuvěřitelná úleva dne, kdy nám řeknou, že můžeme jít domů.
Prostě se to stalo, děje, život se mění ve vteřinách. Je dobré, když člověk ví, co dělat. U popálenin tím můžete hodně zachránit. A jak řekla jedna z mých kamarádek: Držte se a já si jdu zopakovat první pomoc. Tu popáleninovou najdete třeba na www.bolito.cz.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
