Neprorazit strop
Proč se v Česku umírá kvůli covidu více než v mnoha jiných zemích
Mluvit s ředitelem trutnovské nemocnice Miroslavem Procházkou není jednoduché. Než dokončí myšlenku, zazvoní mu telefon a na druhém konci je primář jičínské nemocnice. Nebo krajský koordinátor z Hradce Králové, který má za úkol hledat volná lůžka v méně přetížených špitálech. Nebo přijde vrchní sestra a oznámí mu, že šest zdejších lékařů ohlásilo, že mají pozitivní test a budou dva týdny mimo provoz. Nebo se po chvíli vrátí s úlevnou zprávou, že i přesto se směny podařilo poslepovat a příštích šest dní má kdo sloužit.
Trutnovská nemocnice leží uprostřed okresu, který má od začátku ledna nejvyšší počty nakažených v celé zemi. Teď, na konci měsíce, už tady funguje speciální sanitka, která každý den odveze zhruba pět pacientů do jiných nemocnic v kraji, a někdy i do vzdálenějších Pardubic. „Že se blížíme stropu?“ ptá se řečnicky ředitel. „My už jsme strop několikrát prorazili, akorát jsme nevěděli, že nad ním je další,“ říká. Současný stav – 72 pacientů na třech covidových odděleních a k tomu 11 lidí na intenzivní péči – ale už je podle něj skutečně hraniční. „Samozřejmě tu lidé umírají, ale nedokážu vám říct, kolik je to denně či týdně. Není to víc nebo míň než jinde. Ale pro přesné údaje bych se musel podívat do papírů,“ říká ředitel, kterému je toto téma očividně nepříjemné.
V počtu mrtvých na počet obyvatel patříme k nejhorším zemím v Evropě, jde tedy o víc než jednu nemocnici. Česko evidentně zvládá epidemii hůř než mnohé jiné státy a otázka je proč.
Třicet vteřin na převlek
Statistiky mluví jasně. V potvrzených covidových úmrtích za celou dobu epidemie je Česko mezi šesti nejhoršími státy světa. Obvyklá námitka zní, že každý stát počítá covidová úmrtí jinak a že Česko je nadmíru poctivé, tím se však nelze příliš chlácholit. K černým ovcím totiž patříme i v takzvaných nadúmrtích neboli v počtu lidí, kteří loni zemřeli navíc oproti průměru jiných let bez ohledu na příčinu.
V obvyklý rok zemře kolem 110 tisíc Čechů a Češek. Loni to ale bylo o 16 tisíc víc, což je naprosto nevídaný výkyv, který má s pandemií přímou souvislost. O Vánocích – čerstvější srovnatelná data zatím nejsou k dispozici – jsme byli pátí v Evropě (viz graf) a vzhledem k síle nákazy je pravděpodobné, že mezitím došlo ještě k dalšímu zhoršení.
„Já si myslím, že je to nejlepší měřítko,“ říká o nadúmrtích jako o ukazateli úspěchu či neúspěchu boje s koronavirem Jaroslav Borovička, ekonom z New York University, který tuto tematiku pečlivě sleduje.
Příčiny českého debaklu začaly klíčit už během loňského jara a léta, kdy po jarním uzavření země v Česku převládl pocit, že problém je vyřešený. Zaznívaly názory, že nemoc zeslábla, ačkoli vědci, kteří nový koronavirus opravdu studují, něco takového vylučovali. Když pak koncem srpna a v září čísla jasně ukazovala, že máme problém, vláda „vyslyšela“ poptávku veřejnosti a nejednala.
Nečinnost však měla i hlubší důvody. Dvacátého září, v době, kdy jsme v denních přírůstcích nakažených již patřili k nejpostiženějším zemím světa, řekl předseda České společnosti anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny (minulý týden povýšený na hlavního náměstka ministra zdravotnictví) Vladimír Černý, že není zastáncem snahy „ochránit každého člověka za cenu dopadu na ekonomiku“. A nebyl v takovém nazírání sám. „Na ministerstvu zdravotnictví se na podzim našlo hodně zastánců názoru nechat populaci nakazit. Není to podle nich problém, dokud nezkolabují nemocnice. Pak je ale jasné, že hodně lidí umře,“ říká oxfordský odborník na globální rizika Jan Kulveit, který byl na podzim členem poradního týmu ministra zdravotnictví Romana Prymuly. „Státní politikou je nepřiznané promořování,“ potvrzuje matematik René Levínský z institutu CERGE-EI a centra BISOP, podle něhož to dnes platí dokonce ještě více než loni.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu