Jak dobře dávat dobrou noc

I když se to nezdá, je to možná nejvlivnějších deset minut české kultury. Žádný jiný televizní formát nezasáhl tolik generací a nezformoval tak silně jejich výtvarné cítění a vkus. Obecně spíše pozitivně – a to dokonce i v době, kdy se v Československu ledacos šidilo a za měřítko hodnoty byly v kultuře brány neuvěřitelné podivnosti. Večerníček, který se objevil na scéně v šedesátých letech, představoval v oficiální státem garantované kulturní produkci relativně svobodný prostor, kde si své dovednosti pilovali téměř všichni tuzemští animátoři, a diváci tak často sledovali netradiční obsah v kvalitě, s níž se jinde nesetkávali a která si v ničem nezadala se světem. „Když šli za normalizace Včelí medvídci, byli pro nás Pán prstenů. Naprosto nečekaný, komplexní fantastický svět,“ říká literární historik Petr A. Bílek.

Tuzemská kulturní instituce zároveň v uplynulých třiceti letech žila spíš ze svého renomé. I proto, že animovaná tvorba pro děti ztratila po revoluci prestiž a hlavní producent Česká televize v rámci tvorby pro děti víc investuje do původních hraných pohádek než do nákladné animace. Tak dobře jako v sedmdesátých či osmdesátých letech už na tom Večerníček nikdy nebude. Čerstvý pokus nazvaný Mlsné medvědí příběhy mladých autorek Kateřiny Karhánkové a Alexandry Májové, který právě běží v České televizi, však naznačuje možnou cestu k oživení tradičního formátu. Jeho porevoluční příběh je zároveň i příběhem o tom, co se vlastně stalo s kdysi slavnou českou animací.

K oltáři v 18.45

Večerníček, vyčistit zuby a spát. Se stabilní trojčlenkou večerního rituálu, v jehož středobodu byla televize (což může být dnešním dětem zcela cizí), vyrůstaly československé děti od začátku sedmdesátých let. Tehdy už se Večerníček vysílal každý den ve stejný čas a rodiče stejně jako jejich potomci se jej naučili vyhlížet. Krátká, nejčastěji animovaná pohádka na dobrou noc, mířící na nejmenší děti, se stala neoddělitelnou součástí dne a životů.

Večerníček je coby formát zcela jistě unikát. Na televizních obrazovkách se udržel více než padesát let. Vznikl díky nebývalé péči, kterou československý stát věnoval po celou dobu existence státního filmu animaci. Považoval ji za výkladní skříň kinematografie, jež mu přinášela festivalovou prestiž i nedostatkové devizy z prodeje na Západ. Bylo jen logické, že její světové renomé zúročí i ve vysílání státní Československé televize.

Do výroby večerníčků bylo vedení státního filmu ochotné investovat nemalé peníze. Zaměstnávala v Krátkém filmu, ve studiu Bratři v triku, Studiu Jiřího Trnky nebo ostravském Prometheovi armádu animátorů a dalších přidružených profesí, často špiček v oboru. A na výsledku to bylo vidět. „Na těch nejlepších seriálech pracovali prvotřídní výtvarníci, již měli k dispozici kvalitní tým praktiků, kteří jejich vize dokázali perfektně ztvárnit,“ říká Pavel Horáček, šéf programu festivalu Anifilm, a dodává: „Vyprofilovali se režiséři, kteří se v tomto žánru v