Dřív jsme byli lepší...

Idealizování minulosti je oblíbená česká kratochvíle. Rádi vzpomínáme na časy, kdy údajně panovala jiná kultura, větší slušnost, pivo chutnalo lépe a věci, které dnes vídáme běžně, by se nemohly stát. Obrušujeme přitom ostny, spory a dramata, jež ukazují, že ze sporu se rodí kritické myšlení. Na idealizované vyprávění jsem si vzpomněl u seriálu Božena, který mě jinak v mnoha ohledech zaujal a je skvělé, že zpřítomnil význačnou spisovatelku.

Mám na mysli scénu, kde čeští spisovatelé a obrozenci sedí na louce a žertují. Mimo jiné se tu odehrává slovní výměna mezi Karlem Havlíčkem Borovským a Josefem Kajetánem Tylem. Mladý novinář si rýpne do dramatika, že jeho novela Poslední Čech za nic nestojí a neměla by vyjít, Tyl se proti tomu ohradí, ale za chvíli spolu vesele veršují.

Ve skutečnosti byl střet Tyla a Havlíčka mnohem vyhrocenější, a především naprosto zásadní pro českou emancipaci. Josef Kajetán Tyl byl v té době velká postava české kultury, zasloužilý dramatik a buditel. Když 1. července 1845 vyšla v České včele Havlíčkova kritika nové Tylovy novely* Poslední Čech, působilo to jako zemětřesení. Málo známý čtyřiadvacetiletý mladík o legendárním dramatikovi (bylo mu ale mimochodem jen sedmatřicet) napsal, že jeho novela je patetický, špatný kus. „Začíná již býti nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce Tyl již drahně let nemilosrdně pronásledují,“ napsal Havlíček a dodal, že je třeba „aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla“.

Přidal v té době šokující doušku: odmítá prý všeobecně sdílenou tezi, že je lepší číst horší domácí spisy než zahraniční jen proto, že jsou české. „Jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlasť umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“

Tyl v Květech reagoval více než dotčeně. „Jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti.“ Domníval se, že tím Havlíčka zatloukl do země. Ten skutečně čelil nemalé kritice dalších vlastenců, ostatně v pozdějším textu o kritice napsal, že nemůže „z domu vyjíti bez hole“.

Špatně o něm smýšlela i Božena Němcová, která v dopise přítelkyni píše, že ta „kritika je přece jen hanebná“, nechápe, jak to někdo mohl vydat, je za tím jen „samá osobní zášť“, a také „závidějí Tylovi (…) přízeň obecenstva“. Havlíček podle ní „kouska srdce a mravného citu nemá“. Na závěr dodala: „Ach ta nesvornost je kletba, která snad věčně na našem národu lpíti bude!“

Havlíčkovi nešlo o to staršího kolegu vlastence urazit, ale aby si Češi na sebe kladli větší nároky. Tylovi ve svém článku odepsal, že si nemá vážit těch, kteří mu prázdně pochlebují. „Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlející, ta při Vás setrvá až do konce.“ A pak přešel k tomu důležitějšímu. „Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti špatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže býti v cizině prorokem, ať jím ani doma býti nechce. Není-liž moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli?“

Havlíček přesvědčil i řadu svých kritiků, ale hlavně zcela otočil zdejší perspektivu, jak má vypadat kritická novinařina a obecně kritické smýšlení. Proto později Masaryk říká, že na něj chce navázat. A to samé píše i Ferdinand Peroutka. Ostatně i Božena Němcová záhy postaví Havlíčka nejvýše a za pár let v dopisech píše, že „kdo miluje mírnost, tomu ovšem bude se zdát řeč Havlíčkova urážející a hrubá, ale věřte, že to neškodí, u nás je potřeba takových mužů, kteří se ani čerta nebojí“, a sama o „vlastencování“ uvádí, že „když to blíže poznáš, vidíš holou prázdnotu, nic než přetvářku“. Škoda že tvůrci Boženy tenhle klíčový konflikt, z nějž se rodila česká schopnost sebereflexe, přebarvili na idylický výjev dobráckého vlasteneckého pošťuchování na rozkvetlé louce.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

*V původní verzi jsme uvedli, že se jedná o hru