Bezcitná čísla

Nedávno jsem v New Yorku cestou domů šla kolem rodiny s dětmi, která postávala kolem nábytku, zavazadel, šatů a obrovských igelitek. Na půl sekundy mě napadlo, že se možná stěhují, ale pak jsem jednoho z dospělých potkala očima a došlo mi, že takhle to vypadá, když jste během pandemie a recese vyhozeni z bytu na ulici pro neschopnost platit nájem. Těžko tu smutnou scénu vymazat z hlavy, obzvlášť když jsem pár dní nato narazila v novinách na článek, který zdůrazňoval, že vyhazovat lidi z domů nedává ekonomický smysl. Máme nařízení, že lidé nesmějí do práce, nemůžou pak platit nájem, ale můžou být vyhozeni z bytu a město musí doplácet na ubytovny pro bezdomovce, což se nevyplácí, vysvětloval místní politik a dodal: Nedává to smysl, ani pokud nemáte srdce.

Protože jedním z témat mého zaměstnání je chudoba, mám tu čest poměrně často si lámat hlavu nad tím, pro koho různá ekonomická znázornění vlastně děláme. Tak například: Výdaje za zdravotní péči a za úbytek na produktivitě v důsledku autonehod v USA ročně přesáhnou 75 miliard dolarů. Bude to skutečně úbytek na produktivitě, co bude inspirovat odpovědné chování za volantem? A další: Dětská manželství malých dívek jsou jen odpudivý, tragický, společenský problém. Ale pokud to někomu nestačí, známe i ekonomický dopad, třeba Nigérii ročně stojí 1,7 miliardy dolarů v ušlém zisku.

A číslo, u kterého mě mrazí: Každá třetí žena na světě je znásilněna, mlácena nebo jinak zneužívána. Ale údajně tato informace nestačí. Když…