V noci z 30. na 31. května 1954 se čtyřiadvacetiletý Jiří Vorlíček pokusil u obce Folmava na Domažlicku překročit československo-německé hranice. Tehdy již pevně vybudovanou železnou oponou ale neprošel a byl ve tři čtvrtě na dvě ráno – jak uvádí archiv pohraničníků – usmrcen elektrickým proudem. Mladý radiomechanik patří mezi necelou stovku doložených obětí, které na hranicích zemřely za podobných okolností. Rodina si chvíli myslela, že se mu útěk zdařil, protože ji o jeho smrti nikdo neinformoval, a dodnes neví, kde je Jiří pohřben.
Letos na jaře se Vorlíčkova sestra domohla u domažlického soudu soudní rehabilitace svého sedmašedesát let mrtvého bratra, přičemž se tak u obětí elektrických hraničních zátarasů stalo vůbec poprvé. Potud příběh o spravedlnosti, která si dala načas, ale nakonec se dostavila. Tón vyprávění ale významně pozměnilo ministerstvo spravedlnosti, když minulé úterý soudní rehabilitaci doplnilo odškodněním, a to: paušální náhradou ušlého výdělku ve výši 83 korun, paušální náhradou nákladů vazby 20 korun a paušální náhradou nákladů trestního řízení 200 korun. Celkem 303 korun, za což si třeba v Praze pořídíte mírně nadstandardní oběd.
Příčina této absurdity leží v platné legislativě, podle níž se sice vesele valorizují důchody estébáků a členů pohraniční stráže, nikoli však tabulky odškodného pro jejich oběti. Podle stejné logiky dostal Jiří Wonka za utýraného bratra Pavla, který zemřel v královéhradeckém vězení koncem osmdesátých…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
