Během pracovní cesty na Moravu mě (pro tentokrát naruším tradici a píšu v ich-formě) minulý týden potkal zvláštní zážitek. V Blansku jsem vybírala peníze z bankomatu, když ke mně přistoupil křehce vypadající starý muž, odhadem sedmdesátník, možná starší, a požádal mě, abych z bankomatu vybrala peníze i jemu. Hlavou mi proběhlo několik možných důvodů, proč mě o to žádá, včetně toho, že jde o sociální experiment zkoumající ochotu lidí porušovat pravidla, případně nový projekt Kateřiny Šedé s cílem posílit mezilidské vztahy na Blanensku.
Nešlo o nic z toho. Starý pán podle svých slov „neumí“ s bankomatem, a když zaregistroval moje rozpaky, prohlásil, že tedy požádá někoho jiného. V ten moment mi hlavou proběhly zase jiné scénáře, jeden horší než druhý, takže jsem souhlasila, ovšem s velmi nepříjemným pocitem. Ne proto, že bych se zdráhala pomoci, ale proto, že před cizí asistencí při vybírání peněz banky varují doslova na každém bankomatu, a taky z představy, co se pánovi stane, až narazí na někoho, kdo nepomyslí na sociální experiment, ale na vlastní obohacení. Peníze jsem nakonec vybrala, trochu teatrálně pánovi i s kartou předala, aby bylo zjevné, že jsem si nic nestrčila do kapsy, a nakonec ho vybídla, ať to raději nedělá a celkově na sebe dává pozor. S trochu nepřítomným výrazem mi vše odkýval a odešel.
Může jít o jeden z důsledků trendu posledních let, který ještě zesílil během pandemie.
Když jsem pak příhodu popsala na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
