Slovo „tabu“, které znamená něco nedotknutelného a zapovězeného, má svůj původ v polynéských jazycích. Polynéské „tapu“ připlulo s Jamesem Cookem do Velké Británie v 18. století a Britové jej pozměnili na „taboo“. Odtud se pak v 19. století dostalo do češtiny. V mezilidských vztazích je tabu incest, ve stravování je to třeba kanibalismus. Tabu však existuje i v jazyce.
V užívání některých slov brání mluvčím důvody náboženské nebo společenské. Naši předkové se například báli říkat slova označující nebezpečná zvířata, protože věřili, že by je tím přivolali. Používali proto opisy, například „medvěd“ znamená „ten, kdo jí med“. Měli také zakázáno „brát boží jméno nadarmo“, a tak místo „Bůh“ dávali přednost výrazům „Pán“ či „Hospodin“. Při klení náboženské výrazy komolili a měnili, aby nepůsobily znevažujícím dojmem: „ježkovy oči“ místo „ježíšikriste“, „krucipísek“ místo „krucifix“ apod. Vyhýbali se také výrazům souvisejícím se smrtí, sama „smrt“ pro ně byla „zubatá“ a pro sloveso „zemřít“ vznikla celá řada eufemismů – „odejít“, „odebrat se na onen svět“, „vydechnout naposledy“.
V dnešní době za tabuová považujeme taková slova, která jsou obecně chápána jako neslušná, nezdvořilá či hrubá. V našem civilizačním okruhu jde o některá slova z lidské anatomie a fyziologie, především ta spjatá s vyměšováním a plozením, jež hodnotíme jako sprostá či vulgární. Hranice toho, co je vulgární, a co ještě přípustné, se ale v posledním desetiletí značně posunula a vulgarismy už nejsou v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
