Nebe nad Hamburkem, kde i nádraží vypadá jako velká zaoceánská loď, je ocelově šedé. Poprchává. Listí olší se tiše snáší k zemi. Dívám se na staré, zvětšené fotky a vidím na nich spousty lidí, namačkaných v jednom prostorném sále. Taky jsou tady dřevěné palandy, plakáty velkých zaoceánských parníků. Všechno si to prohlížím spolu se skupinou pubertálních školáků, kteří při pohledu na fotky ztichli. Vytahují sešity, dělají si poznámky, naklánějí se a zblízka si prohlížejí detaily, komentují mezi sebou jednotlivé panely.
Kolikrát už jsem o tomhle místě slyšela? A nejen o něm. O Hamburku, o tolika loučeních rozprostřených v mlhách a deštích tohoto města, o velkých lodích mířících do velké Ameriky tam kdesi v neznámu. Bývala jsem učitelkou českých krajanů v Latinské Americe a mnoho příběhů, které mi krajané, kdysi uprchlíci, vyprávěli, začínalo tady, v hamburském Ballinstadtu, kde čekali, až se dostanou do třetí, někdy dokonce druhé a téměř nikdy do první třídy na některé zaoceánské lodi.
Auswanderermuseum, Muzeum vystěhovalectví, jejich emotivní příběh vypráví. Rozprostírá se v několika velkých, dřevěných barácích, v nichž kdysi bydleli lidé, kteří na začátku minulého století prchali před východoevropskými pogromy či válečnými konflikty nebo přijali nabídku některé z vládních agentur z jihoamerických zemí, která jim za oceá-
nem nabízela půdu a práci. Jihoamerické vlády tehdy toužily po evropských přistěhovalcích. Měli vyplnit díru na pracovním trhu, která vznikla po…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
