Italská renesance

V záplavě událostí, které si svou naléhavostí říkají o pozornost, zapadá jeden pozitivní letošní trend: odraz Itálie ode dna. Tato loni na jaře pandemií nejvíce postižená země momentálně patří k evropským premiantům v očkování – 81 procent Italů starších 12 let dostalo do paže obě dávky vakcíny. Po letech, kdy v Římě vládli střídavě neseriózní premiéři a nestabilní koalice, a Itálie proto neměla v EU váhu odpovídající její velikosti, náhle znalci unijního dění mluví o ose Itálie–Francie, která s odchodem léta dominantní Angely Merkel nabírá na významu. A odraz ode dna se povedl i v národní fotbalové vášni: tři roky po historickém neúspěchu, nezdařené kvalifikaci na mistrovství světa, v létě Italové vyhráli titul mistrů Evropy.

Nad úspěšným rokem se vznáší tvář ekonoma Maria Draghiho. Prezident Sergio Mattarella jej do premiérské funkce jmenoval v únoru, po kolapsu předchozí vlády, zrovna ve chvíli, kdy měla vypracovat plán obnovy po pandemii. Pro Itálii zcela zásadní, neboť zemi sliboval zhruba 200 miliard eur pomoci od EU na investice a modernizaci. Draghi usedl do čela kabinetu národní jednoty, který v krizové chvíli podpořily skoro všechny parlamentní strany – od radikální levice až po nacionalistickou Ligu. V opozici zůstali jen neofašističtí Bratři Itálie.

Prorazit odpor

Draghi s takto silným mandátem, tvrději než jiné evropské vlády, tlačil na očkování: naposledy v říjnu jako první v EU zavedl povinnost, aby se všichni po příchodu do práce prokázali…