Oslněni Kurzem

Bez velkých fanfár oznámil odchod z politiky Sebastian Kurz. Byl nejmladším ministrem zahraničí (ve 27 letech), nejmladším kancléřem (ve 31 letech) i nejmladším bývalým kancléřem rakouských dějin - a teď v pouhých 35 letech zcela odchází z veřejného života. Někdejší zázračný princ evropské politiky odchod odůvodnil i čerstvým narozením prvního syna Konstantina, které mu - jak řekl - ukázalo krásu a význam života mimo politiku. Zároveň by se takřka jistě neporoučel, pokud by jeho mocenské machinace nevyšetřovala policie, kvůli čemuž musel už v říjnu rezignovat na post kancléře. Zůstal ale v čele lidovecké strany, převzal vedení její frakce v parlamentu a všeobecně se očekávalo, že se pokusí vrátit zpět do čela země. Ovšem osobní i stranické preference padaly níže a níže, bylo jisté, že se policejní vyšetřování potáhne dlouho, a navíc Rakousko i kvůli Kurzovým letním pochybením muselo znovu do lockdown.

Kurz na rozlučkové tiskové konferenci řekl, že se cítí být “pronásledovaný” médii, že v poslední době ztratil radost z politiky a těší se na den, kdy soud prokáže jeho nevinu. “Nejsem ani svatoušek, ani zločinec,” řekl a výjimečně sebekriticky dodal, že politik musí každý den dělat řadu rozhodnutí a už ráno je mu jasné, že některá z nich budou chybná. Jeho odchod doprovází série dalších rezignací: odstoupil necelé dva měsíce úřadující kancléř Alexander Schallenberg, ministr školství Heinz Fassmann i ministr financí Gernot Blümel, blízký Kurzův spolupracovník. Při této příležitosti odemykáme komentář bilancující odkaz mimořádného rakouského politického talentu a doporučujeme text Kdo maže, ten jede, který popisuje kauzu, jež mu nakonec zlomila politický vaz.

Sebastian Kurz probudil (a zčásti možná ještě probouzí) politické tužby konzervativců po celé Evropě. A to hlavně poté, co se v letech 2015–2016 profiloval jako středopravicový Antimerkel: odmítl vstřícnost vůči uprchlíkům a nebral si při pojmenování problémů spjatých s migrací servítky. Mnohdy přeháněl a přebíral argumenty populistů, nesklouzl však k jejich vulgaritě. Povedlo se mu díky tomu k jeho lidovcům přetáhnout značnou část voličů, kteří se předtím od zavedených stran odvrátili právě k populistickým Svobodným. Jeho směs tvrdosti, uhlazenosti, mládí a naprosto dokonalé rétoriky dokázala ve volbách přitáhnout skoro 40 procent voličů.

Nyní přišel náhlý pád, mladý kancléř musel pod tlakem policejního vyšetřování zpronevěry veřejných peněz a uplácení rezignovat. Pokud bude zproštěn viny nebo ani nedojde k obžalobě, tak se Kurz jistě pokusí o návrat na výsluní. Teď ale ve vzduchu visí otázka, co zázračné dítě rakouské politiky v praxi zatím vlastně dokázalo.

Muž stylu a taktiky

Konzervativní příznivci v zahraničí si do Kurze projektovali tužby, kterým neodpovídal. Není nositelem nové vize středopravicové politiky. Nejznámější rakouští političtí analytici autorovi těchto řádků v minulých letech opakovaně přiznali, že jsou pro ně Kurzovy skutečné postoje a přesvědčení tajemstvím. Viděli v něm v první řadě dokonalého politika éry sociálních médií a sílícího marketingu, jenž se řídí hlavně průzkumy veřejného mínění. Muže nového stylu a taktiky, nikoli zajímavého obsahu.

Jím vedené dvě vlády trvaly tak krátce, že za sebou nestihly zanechat pořádný programový odkaz. Tím by se nakonec přece jen mohla stát ekologicko-sociální daňová reforma, kterou koalice lidovců a Zelených představila počátkem října. Poprvé v Rakousku zavádí uhlíkovou daň, jež zdraží benzin a topení, ale současně občanům peníze vybrané novou daní vrátí. Takzvaný Klimabonus bude vyplácen ve čtyřech částkách (100, 133, 167 a 200 eur ročně), přičemž více dostanou obyvatelé oblastí, kde je méně hustá síť veřejné dopravy, a lidé jsou tedy závislí na ježdění autem. Dále dojde ke snížení daní, jež pomůže hlavně nižší a střední vrstvě: od příštího léta má daň pro výdělky v rozmezí 18 000–31 000 eur ročně klesnout ze 35 na 30 procent, o rok později klesne daň pro výdělky ve výši 31 000–60 000 eur ze současných 42 procent na 40. Tyto kroky mají zabránit tomu, aby ekologická daň vyvolala nevoli, jakou například v podobě protestního hnutí žlutých vest zažila Francie.

Konzervativně-zelená koalice nyní pokračuje i bez Kurze – vyjednání této koalice různých názorových táborů patří k jeho odkazu a je dokladem jeho politické pružnosti. Vláda má tedy šanci daňovou reformu, kterou sesazený kancléř označuje za jednu z největších v moderních rakouských dějinách, dotáhnout. Kurz přesto zklamal velké naděje, které se na domácí scéně snažil zosobnit. Kritizoval stagnaci Rakouska vlivem letitých, do sebe zaklesnutých vlád velké koalice lidovců a sociální demokracie, během nichž bujela korupce a intriky. Sliboval obrodu, lepší politiku, reformu struktur, které stagnaci způsobily. To se mu nepovedlo a aktuální kauza, kterou shrnujeme na str. 52, ukazuje, že v intrikách a klientelismu pokračoval, a dokonce je nejspíše stupňoval.

Ukázal se tedy být mimořádně talentovaným, ale co do obsahu, podstaty naprosto běžným politikem. Sebastian Kurz samozřejmě nemizí ze scény – je stále předsedou lidovců a jejich poslaneckého klubu. Jeho pád z vrcholu však připomněl, že jistá skepse vůči charismatickým, energickým, rétoricky brilantním lídrům je užitečná. Už pohled do sousedního Německa naznačuje, že v praxi se obvykle více osvědčí nenápadnější osobnosti.