Americká administrativa přišla s velkým gestem. V budoucnu by podle vládního prohlášení v podstatě celé pobřeží USA měly lemovat plantáže větrníků ukotvených v mělkých vodách a vyrábějících potřebnou elektřinu z obnovitelných zdrojů. Rozmáchlý projekt je samozřejmě součástí historické snahy odklonit americkou ekonomiku od produkce skleníkových plynů. V tuto chvíli je zároveň spíše vizí než realitou. Mezi vyhlášením záměru a jeho realizací leží, mimo jiné, připomínková řízení, během nichž může výstavbu větrníků napadnout kdekdo, od majitelů nemovitostí na pobřeží přes podnikatele v místním turistickém ruchu až po rybáře, ochránce životního prostředí nebo, nepřekvapivě, těžaře, kterým záměr kříží jejich vlastní záměry. Výsledek je v každém případě demokraticky – a tudíž hodně – nejistý.
Dnešní sloupek je vlastně dodatkem k textu na str. 42–43, v němž popisujeme nelehkou snahu prosadit v současné Americe smělé vize, a navíc ještě ke komentáři Fareeda Zakarii, který zase na str. 13 vypráví o nečekaném úspěchu demokracie v Iráku. Co mají texty společného? Zachycují klopotnost, jež je vlastní demokratickému systému. Nelze se jí vyhnout, je naopak jeho podstatou. Vlastně je požehnáním, protože demokratická společnost není nic jiného než řízený a relativně kultivovaný dialog zájmových skupin, jež by si jinak nejraději daly pořádně přes ústa.
V kontextu boje proti klimatickým změnám je tenhle rozměr důležité připomínat. Cíl je jasný, naléhavé je i tempo, jak k němu dojít. Co…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
