Obživlá srdce

Láska je nerozum. Téměř vždy se vymyká racionálnímu vysvětlení, rozumem se nijak nezatěžuje, a kdyby to dělala, často by raději sama sebe včas zničila, než by svůj příběh nechala zajít k tragickým koncům, jež lze ostatně často předem spolehlivě domyslet. Láska má tisíce podob, od erotické tělesnosti přes srdce planoucí pro rodnou zemi až po náboženské vytržení, je ale vždy o to silnější, oč zarytěji mlčí rozum. A racionální rozum by se rozhodně odmlčet měl, nemá ostatně mnoho co říci, je povrchní, chladný a neplodný, vlastně trochu tupý. Cit, láska, touha po splynutí, hlubina, náhlé prozření, intenzivní prožitek emocí vznešených i drtivých – to je to, oč tu běží. Je to ne-rozum, je to však čisté, krásné a děsivě silné.

Zhruba tohle se podle nespočtu všemožných uměleckých děl, traktátů i pojednání honilo hlavou značnému počtu vzdělaných Evropanů v dlouhých desetiletích mezi zhruba polovinou 18. a polovinou 19. století. Část populace se tehdy začala chovat jaksi „divně“. Měšťané vyráželi do přírody a dlouze hleděli do dáli, na rozeklané štíty hor, pokroucené větve stromů či hrozivé bouřkové kumuly. Mladí muži četli rozjitřené romány a občas – neexistují statistiky, jak často – pak byli nalézáni s kulkou v hlavě a revolverem v ruce, s dopisem o nenaplněné touze k milované ženě ledabyle pohozeným na strohém psacím stole a potřísněném krví. Básníci táhli do válek za svobodu národů, jejichž jazykem neuměli promluvit ani slovo, umírali mladí a stávali se obdivovanými hvězdami.…