Lopatu a jedu a jedu

Třináctý leden 2021, středa, úřední den. Vstávat se mi moc nechce, jsem jednoznačně spíš sova, žádný skřivan, ale budík je neúprosný. Ještě v polospánku napínám uši – jo, je to v pořádku, traktorista domluvený na odhrnování sněhu už vyjel. Ještě kontrola pohledem z okna, no, na to, že jsme pod Lysou horou a mělo sypat celou noc, to není tak hrozné… Jdu si vyčistit zuby.

Snídaně s rodinou, pak vyhrabat zpod sněhu své i manželčino auto, odházet cestu k cestě a můžeme vyrazit. Nejdříve s dcerou dolů do města do školy – chodí do speciální, takže není postižená distanční výukou. Na rozdíl od svých dvou sourozenců, kteří zůstávají doma a učí se přes internet. Je prostě postižená jinak.

Před vchodem do úřadu přihrnutá hromada sněhu. Oba pracovníci údržby jsou doma v covidové karanténě, takže se vracím domů pro lopatu a prohazuji si cestu ke kanceláři. S paní referentkou, která je na home officu a zároveň se připravuje na úřednické zkoušky, řeším telefonicky aktuální záležitosti včetně stížnosti na neposypanou a neudržovanou, zato soukromou účelovou cestu. Co bychom asi tak s tímhle mohli dělat?

Zelený čaj a už vyrážím autem necelých čtyřicet kilometrů do jedné inspirativní vesnice u Nového Jičína získat od velmi vstřícné paní starostky cenné rady a zkušenosti ohledně kanalizace. O hodinu chytřejší se vydávám na cestu zpět, stavuji se na poštu a pak na otočku domů. Na oběd a kontrolu ratolestí. Několik e-mailů vyřídím na telefonu a je to.

Na úřadě podpisy, dopisy, faktury s paní účetní – středeční chvilka byrokracie. Jenže údržbáři v izolaci, to není jen hromada sněhu před úřadem, ale i neodklizené zastávky autobusu a neposypané křižovatky. Sníh tady pod horami je sice na pohled krásný, ale taky to pěkně klouže. Takže lopatu do auta a jedu, jedu.

Po dvou hodinách mám aspoň to hlavní hotovo a vracím se na úřad. Kafe. Řeším pár telefonátů, e-maily, z nichž jeden je ze Svazu měst a obcí ČR s prosbou o starostovský příběh. A protože jsem ke všemu taky grafik, dávám rychle dohromady tisková data pro ceduli k té neposypané a neobecní cestě, aby všichni věděli, že tam radši vůbec nemají jezdit. Že je to odtud sice blízko na Lysou, ale taky by mohli spadnout i s autem rovnou mezi otužilce do Satinských vodopádů. Domlouvám se s tiskárnou, že to spěchá a rádi bychom ceduli umístili ještě před víkendem. Protože jestli zase přijedou všichni ti nešťastníci, kterým zavřeli nákupní centra, bude to stát za to.

Pět minut před koncem úřední doby zvedám poslední telefon, volá mladý tatínek, jak to bude letos se školkou a školou a co ten chodník podél krajské cesty a co bude s tou kanalizací – témat minimálně na půl hodiny. Paní účetní mezitím mává na pozdrav a odchází, volám na ni, že to pak zamknu a zakóduju, a dál příjemně rozmlouvám s telefonním sluchátkem. Pevná linka, to už je vzácnost.

Nakonec se ještě nachystám na zítřejší ranní telekonferenci přes Teams – budeme s okolními starosty a krajem řešit nápor turistů a problémy s parkováním, odpadem a vším možným, co je s tím spojené. Tak uvidíme, co vymyslíme.

Doma jsem po páté večer. Tak jak ses dneska měl a cos dělal, tati?

Za normálních okolností bychom večer měli zkoušku ochotnického spolku, jenže normální okolnosti jsou zatím v naprostém PSÍM nedohlednu… Venku sněží a mrzne, zítra bude zase třeba odházet ty zastávky.

Před osmou telefon. Paní doktorka uvízla s autem v kopci. Takže ještě jednou. Lopatu, kýbl s posypem a do akce. Za třičtvrtě hodiny není co řešit. Doma vyloženě prvorepubliková idyla, v televizi inspektor Bouše prohledává vlak, děti se hádají a nechtějí jít spát. Chumelí jako už dlouho ne. Pozorně napínám sluch – aspoň že ten traktor jezdí…

Autor je starosta obce Malenovice.