Fiala: Abychom se po volbách nedivili

Máme chvíli do voleb, může se stát, že brzy budete premiérem. A tím pádem zažíváte pocit, který nezná 99 procent občanů České republiky. Jaké to je? Vnímáte některé věci jinak než dřív?

Já myslím, že ne. Snažím se, abychom volby vyhráli, aby šance na změnu opravdu byla. Jsem připraven na jakoukoli úlohu. A samozřejmě jdu do toho volebního souboje jako lídr koalice Spolu, takže musím počítat s určitými konsekvencemi. Už jsem v řadě vrcholných funkcí byl a myslím, že s tím umím pracovat. Politiku dělám proto, aby se lidem lépe žilo, aby moje děti měly nějakou perspektivu kvalitního života. Přistupuji k tomu s pokorou. Prostě budou-li občané chtít změnu politiky, a já doufám, že budou, tak ta změna bude a já jsem připravený ji přinést.

To je taková obecnější odpověď, například Tony Blair ve svých pamětech psal, že když přišel ten moment, kdy si uvědomil, že teď ponese obrovskou odpovědnost, tak to na něj silně dolehlo. Máte sice ještě před volbami, ale zažil jste něco podobného?

To budu moct říct, až budu psát paměti. A když zmiňujete Tonyho Blaira a britskou politiku, tam je situace hodně jiná, protože když v Británii volby vyhrajete, tak už je jasné, jak to bude. Mají totiž většinový systém. V České republice můžete vyhrát volby, a pak přichází další kolo – sestavování vlády, prezident a spousta faktorů, které trošku zabraňují tomu, že si řeknete: Tak a teď.

Máte nějaký politický vzor? Myslím z praktické politiky.

Já žádné přímé vzory nemám. A je to odpověď fakt poctivá. Mám oblíbené politiky, kteří ve své době něco dokázali. Nedokážu říct jednoho. Každého napadne Tomáš Garrigue Masaryk, tak já bych řekl, ano, já si Masaryka vážím z několika důvodů. Pro mě třeba je to univerzitní profesor, který byl v politice. To je něco, co máme společné. Ale Masaryka si víc než jako tatíčka národa, což byl úžasný výkon, vážím jako člověka, který dokázal jít mnohokrát ve svém životě proti mainstreamu a proti většinové vůli. Protože věřil v určité hodnoty a principy. Od oponování antisemitismu po podporu balkánských národů a další a další věci. Tak to je jeden příklad. Vážím si Ronalda Reagana. Člověka, který se opravdu vypracoval, dokázal změnit světovou politiku. A tak bych mohl pokračovat. Mě obecně spíš zajímají lidé, kteří se do politiky snaží vnést slušnost, lidskost, hodnoty, víru, přesvědčení. Moc neobdivuju manipulátory, populisty, extrémní názory. To je mně docela cizí. Mám rád lidi, kteří jsou vzdělaní a jsou integrální osobnosti.

Zmínil jste Tomáše Garrigua Masaryka, který se cítil být vlevo. Nesouhlasíte tedy s něčím, co dělal?

Já jsem o tom kdysi psal, že obdivuji Masaryka, ale obdivuji taky Švehlu. A podle mě se doplňovali a v řadě praktických věcí bych nepochybně dal za pravdu Švehlovi. Ale to neznamená, že to nějak snižuje význam a výkon Masaryka. Musíme být opatrní, to vnímání pravice a levice v různých historických obdobích je opravdu komplikované. Švehla byl jiný než Masaryk, neměl takové formální vzdělání, byl spíš samouk, a přitom byl vzdělaný, byl to člověk velmi praktický a pragmatický, ale zároveň hrozně pevně hodnotově ukotvený. A myslím, že to byla dobrá kombinace, která se zde za první republiky vytvářela.

Když jste byl čerstvě zvolen předsedou ODS, tak jste v jednom rozhovoru řekl, že je vám blízký způsob vedení politiky Angelou Merkel. Je pro vás stále inspirací? A jak byste hodnotil jejích 16 let v čele Německa?

Já jsem to tehdy myslel, a k tomu bych se přihlásil i dnes, že dělá neokázalou politiku, nestrhává davy, ale přitom dosahuje nějakého výkonu a je to politika v mnoha směrech poctivá. Ale to není jenom Angela Merkel, kancléř Helmut Kohl taky nedělal politiku strhávající davy, ale jeho kroky vedly ke sjednocení Německa a k obrovským výsledkům. Kancléřka Merkel, přestože davy nestrhávala, získala unikátní politickou pozici. Být tak dlouho opakovaně volena německou kancléřkou, to už samo o sobě je něco mimořádného. Pokud jde o hodnocení Angely Merkel, tak já se na řadu věcí určitě dívám i kriticky. Já jsem nikdy nepochopil nebo neakceptoval způsob, kterým řešila migrační krizi v letech 2015 a 2016. Když čtu německé komentáře, a to dělám, protože mě Německo dost zajímá, tak bych se spíš ztotožňoval s kritickými hlasy, že posouvala CDU až příliš do středu.

Nebylo však ono posunutí víc do středu klíčem k úspěchu? Není dnes pravice nucená být víc sociální, v jejím případě docházelo ke zvyšování minimální mzdy, stát je poměrně štědrý v sociální pomoci. Není to tak, že se pravice musí více posouvat do středu?

To si nemyslím, protože střed se vždycky dobývá zkraje, to je staré politické pravidlo. A dlouhodobě v tom středu se nemůžete pohybovat. Ono to vypadá hrozně lákavě, ale střed není vlastně nic. Když posouváte stranu, která sjednocuje středopravé voliče, příliš do středu, tak se vám může stát, že vedle vás vyroste pravicová konkurence. A obecně na vaši otázku odpovím takto: Pravice určitě není asociální. Pravicová politika, které věřím já, vždycky vnímá změny ve společnosti a vývoj společnosti, snaží se uchovat to, co je hodnotné a co se osvědčilo. A co se neosvědčilo, tak opouští. Abych uvedl příklad, většina pravicových stran, konzervativně-liberálních, začala mít jako silnou agendu životní prostředí, protože prostě je to problém. Musíme reagovat na klimatickou změnu, protože naši voliči chtějí žít v kvalitním životním prostředí, a tak to dělají od britských konzervativců až po rakouskou ÖVP všichni. Čili to je jakýsi logický posun. A pokud jde o sociální stát, já vždycky všem říkám: Važme si toho, že máme neuvěřitelný životní standard pro lidi střední třídy. A i velkou schopnost zachycovat ty, kteří se propadají v systému. A to je taky něco, co je určitě pozitivní. Akorát je v tom potřeba hledat nějakou rovnováhu.

Mířil jsem k této úvaze: Podpora vašich dvou opozičních bloků je stabilní, máte kolem 20 procent, takže neklesáte, ale nezažíváte ani skok vzhůru. Angela Merkel se v tom středu pochybovala dlouho, vydržela tam 16 let a vyhrávala. Takže jestli by pro vás nebyla cesta k podobnému úspěchu, kdybyste se ukázali jako sociálně citlivější. Už proto, že vás Andrej Babiš v propagandě zobrazuje jako ty, kdo „vám seberou důchody“ a podobně.

Já v případě naší koalice, za kterou mluvím, vidím v těch průzkumech spíš nárůst, ale mě průzkumy opravdu nezajímají, já věřím jen vůli voličů. Děláme kampaň tak, jak to považujeme za správné, a říkáme lidem to, čemu věříme. V našem programu je poměrně obsáhlé řešení i sociálních otázek, a hlavně je tam nabídka pro mladou generaci, aby mladí lidé tady měli dobrou perspektivu svého života. Samozřejmě myslíme na všechny vrstvy společnosti, ale schválně zmiňuji mladé lidi, protože si myslím, že to nás odlišuje od populistů. Populisté na mladou generaci nemyslí, dělají politiku tak, aby teď uspokojili ty, o nichž si myslí, že je budou volit. A s prominutím kašlou na to, jestli mladí lidé budou mít kde bydlet, jestli budou mít kvalitní vzdělání, jestli jednou bude na jejich penze, na kvalitní zdravotnictví, a to my neděláme. A v tom jsme mnohem sociálnější.

Rozdávat pětky nestačí

Když jste zmiňoval životní prostředí, nedávno jste měl během kampaně kontakt s aktivisty Fridays for Future ohledně změny klimatu. Kritizovali vás za politiku ODS a dali vám na vysvědčení pětku. A mně přišlo, že jste na ně reagoval prudce, slušně, ale prudce, neměl jste chuť se s nimi víc o tom pobavit, co jim vlastně na vás vadí?

Já jsem si s nimi o tom povídal. A reagoval jsem, myslím, velmi zdrženlivě. Ale když někdo říká své argumenty, tak musí vyslechnout i ty moje. A já jsem se snažil, aby mě poslouchali, oni nechtěli poslouchat. To byl první problém a druhý problém byl, že je tisíc příležitostí, jak se bavit o ekologické politice, já to rád udělám, ale tohle byla naše akce s mladými lidmi, oni ji přišli záměrně narušit. A potom mně v tom rozhovoru, který jsem s nimi vedl, řekli, že to udělali záměrně kvůli PR. A to já nemám rád.

Ale takhle to funguje, potřebovali přitáhnout pozornost a vy jste politik…

Funguje to! A já to nezpochybňuji, ale nejsem člověk, který před vámi bude hrát divadlo. Mně se PR tohoto typu nelíbí. A řeknu to i vám do rozhovoru, i když na to možná část komentátorů řekne: Ale to je blázen, jak to, že kandiduje a nelíbí se mu tenhle typ akce? Nelíbí. Já mám rád poctivou politiku, já tohle dělat nebudu, nepůjdu na nějakou akci, nevytáhnu plakát, nezačnu vykládat: Já vám dávám pětku. Protože mně se zdá, a to je důležité, že to ničemu nepomůže. Ale dialog, hledání řešení, debata, i mezi lidmi různých názorů, to je cesta, která nás posouvá dopředu.

Jasně, ale…

A ještě mně ti lidé řekli, když jsem se jich ptal, jestli četli náš program, tak odpověděli: Ten váš program je teď dobrý. My vám dáváme pětku za cosi, co kdosi někde řekl nebo udělal. Dobrý, podívejte se, každý má právo se takto vyjádřit. A i narušit tímto způsobem naši akci – a já mám zase právo říct, že se mi to nelíbí. Perfektní, ne?

Rozhodně máte, ale v obecné rovině, zatímco vy máte moc, tak proti vám stojí pár studentů s transparentem. A mně přijde, že když „moc“ projeví velkorysost, tak je to vždy dobré.

A víte, tam za mnou chodili lidé a říkali: Vy si tady s těmi lidmi povídáte? To je obdivuhodné. A já jsem říkal: Ne, to není obdivuhodné, to je normální, já to takhle dělám. Ale s tou mocí to je velmi složité téma. Kdo má dneska moc? A kdo má vlastně jakou moc? V tom rozptýleném veřejném prostoru, při síle, kterou mají média, to je s politickou mocí hodně komplikované. Já jsem opoziční politik. Kdybych byl ve vládě, tak vám jednoznačně řeknu: Ano, mám moc. A s tou mohu nějak nakládat. Takhle bych řekl, že to je velmi složitá debata. Podívejte se, přijde pět lidí s transparentem a vy tomu věnujete část předvolebního rozhovoru s lídrem opozice. To znamená, že ti lidé moc mají. Tak to je.

Mají spíše jistý vliv.

Znovu opakuji, já jsem vedl dialog, mně to nevadilo a já jsem si s těmi lidmi povídal. A tak to má být. Jejich způsob prezentace se mně nelíbí.

A souhlasil byste tedy s tou obecnou tezí, že změny klimatu a problémy životního prostředí jsou dneska jedno z předních témat?

Ano, jsou. A bez ohledu na to, jestli si myslíme, že změny klimatu člověk způsobuje, nebo nezpůsobuje, o tom můžeme vést odbornou i politickou debatu, ale to, že životní prostředí, ekologie, způsob hospodaření, nakládání s vodou, klimatická změna, která nepochybně probíhá, že to je téma, na tom se určitě shodneme.

A je změna klimatu způsobená člověkem?

Snažím se jako vědec, který to však nedělá odborně, sledovat různé debaty. Myslím, že odpověď není úplně jednoznačná. Ale nemyslím si, že toto je na tom to nejpodstatnější. Musíme vnímat, že nějaká změna probíhá, a musíme být i do jisté míry opatrní, abychom nezpůsobili horší následky. Já samozřejmě jako historik vím, že už v minulosti docházelo ke změnám klimatu. Třeba české změny jsou toho pěkným příkladem, když se podíváme, berme to prosím s nadsázkou, kde se pěstovalo víno ve středověku a kde to už pak nešlo, protože se tehdy ochladilo. Takže jestli a jakou část přímo způsobuje či nezpůsobuje člověk, nechávám na debatu kolegů z přírodních věd. S plným respektem k tomu. Ale my bychom určitě měli otázkám životního prostředí věnovat velkou pozornost a taky se to děje. Jsem z jižní Moravy, kde vám každý řekne, že země vysychá. A my musíme udělat všechno pro to, abychom tu vodu v krajině dokázali udržet a chránit. A nepotřebujeme na to žádnou velkou vědu, stačí, když se bude hospodařit rozumně.

Když však říkáte, že není podstatné, jestli to člověk způsobuje, neztrácí se potom právě ta síla něco s tím dělat? Kdybychom si uvědomovali, že na tom máme zcela zásadní podíl, nebyli bychom mnohem odhodlanější něco s tím dělat?

Ale my jsme odhodlaní s tím něco dělat. Podívejte se, co se odehrává v Evropě, jaká debata probíhá aspoň v tom odpovědném euroamerickém prostoru. A myslím si, že i v mé přecházející odpovědi byla důležitá úvaha. Jestli to člověk zhoršuje, byť klimatickou změnu nezpůsobuje, tak se starejme, abychom to nezhoršovali. A mějme otevřené oči, co se v Evropě i u nás stalo za posledních 30 či 40 let v oblasti životního prostředí. Vždyť je to fantastické. Ať si každý vzpomene, kdo je třeba mé generace, jak to tady vypadalo začátkem devadesátých let. Jaká tu byla voda, jak vypadaly řeky, jaký vzduch jsme dýchali. A jakou jsme dokázali s touto zemí udělat obrovskou proměnu.

Když čtete Financial Times, sledujete rozhovory se světovými byznysmeny, dokonce tzv. vlky z Wall Street, tak hodně často zaznívá, že zelený byznys je obrovská investiční a rozvojová příležitost. U nás je tento pohled ve veřejné debatě velmi slabý, byť mezi čtyřma očima vám někteří podnikatelé řeknou: Jasně, to je šance. Čím to podle vás je, že ve veřejném prostoru je ticho? Je to proto, že se stále trochu bojíme, že zelené téma má nálepku levicovosti? Nebo to prostě nevidíme jako příležitost?

Dobrá otázka, těžká odpověď. Já s lidmi z byznysu a podnikateli opakovaně mluvím. A proto bych skoro řekl, že řada věcí, o kterých my tady vedeme veřejnou debatu, že je bude rozhodovat politika, tak ona už je rozhodnutá teď. Protože byznys, podnikání už se novým skutečnostem a výzvám a příležitostem přizpůsobuje. Když třeba vedeme debatu, jestli spalování uhlí k výrobě elektřiny a tepla skončí v roce 2038, nebo o něco dřív, tak potom přijde prohlášení EPH pana Křetínského, který řekne: Ale my skončíme už v roce 2030. Když si to spočítá ekonomicky, a teď mu to nechci vkládat do úst, ceny emisních povolenek, když sleduje vývoj, jaké jsou energie, které se vyplácí a nevyplácí, tak asi dojde k tomuto závěru. Podnikatelský svět vnímá příležitosti, šance a výzvy velmi rychle a velmi intenzivně. Takže ano, i u nás probíhá úplně stejný proces jako v Evropě. Jestli se odráží, nebo neodráží ve veřejné debatě, to by asi měl posoudit někdo jiný. Já samozřejmě vidím v ekologické politice i spoustu rizik, to nezastírám.

Například?

Považuji za chybu, že Andrej Babiš při projednávání green dealu nevyjednal jádro jako čistou podporovanou energii. Z hlediska zájmu České republiky, našich přírodních podmínek, našeho budoucího energetického mixu, potřeby energetiky pro průmyslovou zemi, to považuji za velkou chybu. Myslím, že je potřeba jednat o novém návrhu na zákaz aut se spalovacími motory, protože to je podle mě příkazové, ideologické, ne úplně dobré. Je to návrh, je potřeba o něm jednat. Tam je prostor pro českou diplomacii, pro česko-evropskou politiku. Ale asi s těmi cíli, které to má, polemizovat nebudeme, protože ty jsou v pořádku.

Jsme země, která má šanci

Možná budete premiérem České republiky. Mají národy, společnosti nějaký charakter? Nebo je to mýtus? Má český národ, společnost charakter?

Když se na to podíváte optikou empiricko-analytické politologie a srovnáváte jednotlivé politické systémy, tak se dá odvodit, že různé národní společnosti mají rozdílné reakce na stejné události. A dokonce že velmi podobné ústavní pořádky fungují v praxi jinak.

Jak je tomu u nás? Kdyby tu místo mě seděl například britský lord a ptal by se, co je typická charakteristika pro českou společnost.

To nevím, jestli dokážu říct, ale pokusím se. Česká společnost nemá ráda velké rozdíly, sociální ani jiné, a je společností, která se neidentifikuje příliš s nějakou náboženskou tradicí či náboženským zdůvodněním světa. To má určitě původ i v tom, jak se moderní česká společnost vyvíjela od 19. století, kdo ji tvořil, čemu čelila a tak dále. Jsme nepochybně zemí, kde lidé dokážou velmi dobře a solidárně, až bych řekl dojemně reagovat na kritické okamžiky. Jsme zemí, která je velmi nenacionalistická, mimo jiné i proto, že je nacionálně homogenní. A jsme země, která má díky tomu, jací jsou tu lidé, jak se společnost vyvíjela, v jakém prostoru žijeme, tak má šanci, abychom patřili mezi nejúspěšnější země světa. To je moje odborné i politické přesvědčení.

Klíčový moment našich dějin je rok 1938. Od něj se odvozuje řada událostí i interpretací. Věčná otázka: Měli jsme se tehdy bránit?

Ano, to jsem si vždycky myslel.

A vyplývá podle vás z toho, že se tak nestalo, něco pro českou zkušenost a chování? Kdybych se měl zeptat konkrétně, Pavel Tigrid říkal, že to je součástí toho, že se vnímáme jako permanentní oběť. A máme jiné příklady, třeba rok 1968. Myslíte si, že to na nás nechalo tuto stopu?

Tak nějakou stopu to asi nechalo. Na druhou stranu, buďme v těch historických soudech spravedliví. Já si myslím, že jsme se měli bránit. A že samozřejmě polská zkušenost té beznadějné obrany má potom pro národní hrdost nebo i identitu nepochybně pozitivní význam. Na druhé straně, my máme tradici legií. Máme tradici velmi statečných lidí za druhé světové války, kteří bojovali v cizích armádách proti Hitlerovi, ale taky dokázali spáchat atentát na Heydricha a udělat praktický i symbolický čin obrovského dopadu. A samozřejmě máme rovněž trauma třicátého osmého, máme taky trauma šedesátého osmého, máme i tyto historické skutečnosti, ale ono to jde všechno dohromady. Máme taky velký rok 1989, kdy ta společnost spontánně, s obrovskou elegancí a silou dokázala svrhnout režim. A to úplně, ne v nějakou třetí cestu. V našich dějinách jsou i tyto momenty a musíme vše vidět dohromady.

Teď mě napadá, ale uvědomuji si, že je to spíše trochu filozofická otázka, ale už brzy můžete být v pozici, ve které, nedejbože, mohou nastat i situace, kdy budete rozhodovat, zda půjdeme, nebo nepůjdeme do války. Když člověk kandiduje na premiéra a kouká se do historie, zkoušíte přemýšlet: Takhle bych se zachoval tady a takhle tady…, nebo je to prostě minulost a nejde to?

Nejde si to představit. Mnohokrát jsem stál v životě v situaci, že jsem se musel rozhodovat a nebylo to vždycky rozhodování lehké. V devětadvaceti jsem se stal vedoucím katedry a od té doby jsem v řídících funkcích a vždycky jsem musel dělat rozhodnutí, na která je ve výsledku člověk sám. Když už jste úplně nahoře té instituce, třeba jako rektor, tak se naučíte, že jsou chvíle, kdy si musíte říct: Tak jsem vyslechl tuhle radu a tuhle radu, tento názor a tento názor a teď, na základě mého poznání hodnot, kterým věřím, jdeme tímto směrem. A to rozhodnutí musíte udělat. A tak si myslím, že to je i v politice. Podle mě jediná možná příprava na velké zkoušky je, že je člověk integrální osobností. Že se nenechá zviklat různými našeptávači, pohodlím, mediálním mainstreamem a zůstane takový, jaký je. Já se o to snažím. Opravdu žádný jiný univerzální recept, zvláštní příprava na velké zkoušky není.

Já bych přidal ještě jednu důležitou věc pro úspěch politiků. Opakovaně jsme viděli, jak si vrcholní představitelé vybírali špatné poradce. Pro vaše předchůdce z ODS to byl problém velký. Bohuslav Sobotka nedávno v ČT řekl, že když byl premiér, tak mu nejbližší okolí nedávalo přesné informace, občas netušil, co se venku děje. Myslíte i na to? Máte kolem sebe někoho, kdo by vám řekl: Petře, ty ses zbláznil, tohle nejde.

Myslím si, že ano. A já se vždycky snažím všude, kde jsem, kolem sebe vytvářet tým. Tým, ve kterém panuje, nakolik to jde, týmový duch. A ten tým se snažím vytvářet bez ohledu na to, jestli jsou to lidé, které si vyberu já, nebo jsou to lidé, které mi někdo navolí. A věřím, doufám, že se mi to daří. Když pracujete v týmu, tak se tu zpětnou vazbu dozvídáte. A když ty lidi berete jako sobě rovné, byť víte, že rozhodnutí musíte udělat vy, tak slyšíte jejich názory. To je důležité, je to ochrana, aby člověk nedělal hlouposti.

Máte tři dospělé děti. Stalo se vám, že vám o něčem vyprávěly ve vztahu k politice a změnily na něco váš názor? Přece jenom je to jiná generace.

Mně se na to těžko odpovídá, protože já s nimi vedu permanentní dialog. Takže to není tak, že by za mnou teď moje děti přišly po měsíci a něco mi řekly. Moje názory se formují v debatě s mou ženou a dětmi. Já pokládám rodinu za hrozně důležitou, máme a měli jsme vždycky krásný vztah a jsem taky rád, že moje děti mě aktivně podporují. To mi dodává velkou sílu. A to stejné mám u manželky, s níž se určitě bavíme o těchto věcech velmi často, takže i z rodiny tu zpětnou vazbu mám. A myslím, že rodina umí být, když ji člověk poslouchá, správně kritická. Jak říká jeden můj kamarád: Doma není nikdo osobností – a tak to, myslím, máme všichni.

Zmínil jste, že čtete německé komentáře, což mě zaujalo. Ze kterých médií, knih a jiných zdrojů čerpáte informace?

Já čtu pořád. Já jsem člověk, který nemůže bez knížek být. Čtu každý den celý život a knížky miluju. Ale čtu i zahraniční média. Čtu spoustu zahraničních serverů Frankfurter Allgemeine Zeitung, Neue Zürcher Zeitung, Die Zeit, čtu anglické The Daily Telegraph, sleduju Fox News i CNN, myslím jejich servery. Odebírám, to doufám, že mě neukřižují někteří radikální pravičáci, ale odebírám The New York Review of Books, ale kvůli těm úžasným recenzím a textům, které jsou tam fantastické. Já trochu ignoruju, že to jde takovým tím liberálně levicovým směrem, ale spousta těch textů je fakt vynikající. A to odebírám řadu let. Snažím se tato média pravidelně sledovat, protože v českých médiích často zahraničněpolitická témata a takové to, co hýbe světem, úplně nenacházím.

Je to tak.

Upřímně, a to bych tady neměl říkat, protože to se mi to jako politikovi nevyplatí, ale úroveň žurnalistiky je tam prostě jiná. Mně nevadí, když má někdo jiný názor, ale musím věřit, že si ty věci přečetl a že o nich přemýšlel. Že ví, o čem píše, a potom je to i pro mě zajímavé, byť s tím nesouhlasím. Když jsou to povrchní pitomosti, které vlastně nesouvisí a které ukazují, že ten člověk vůbec neví, o čem mluví, a jenom přepírá nějakých pár klišé, tak je to nuda.

U českých médií dostáváte spíše svodku, nebo si prostě čtete noviny a listujete si podle toho, co vás zaujme?

Nedělám nic z toho.

Nečtete je vůbec?

Čtu, ale spíše tak, že si otevřu nějaký server. Dostávám samozřejmě monitoringy, ale netrávím tím moc času. Spíše si od svých spolupracovníků, kterým věřím, nechám říct, co tam je důležité. Já jsem člověk, který je zvyklý diskutovat a polemizovat, a já, kdybych to moc četl, tak bych měl tendenci pořád reagovat a to není dobré. To politik nemá dělat. Já mám jít kupředu.

A nebojíte se, že možná minete nějakou důležitou část veřejné debaty?

Ne, to ne. Já to slyším a čtu. Ale upřímně říkám, já tomu zase tolik času nevěnuji, protože to není tak důležité. Nakonec i komentátoři a všichni mě budou hodnotit podle výsledků a podle toho, k čemu jsem dospěl. A ne podle toho, jestli jsem jim v každé chvíli přikývl nebo nějak reagoval. Můžu uvést příklad, ale prosím, aby to nikdo nechápal neuctivě. Jste na kraji vesnice a chcete dojít na její konec. Je tam cesta. A za ploty jsou psi, hlídají domy a nelíbí se jim, že jdete kolem. Občas na vás někdo z toho domu vykřikne, štěká na vás pes, jiný pes se rozběhne a už skáče na plot. A vy se můžete u každého domu zastavit a začít uklidňovat psa, volat na někoho do okna a tak dále, ale potom tu vesnici neprojdete. Anebo prostě jdete a vidíte: Tady ten na mě reaguje negativně, tenhle pozitivně…, nereagujete, ale vesnici projdete. Já chci projít vesnici a dojít do cíle na druhý konec. Vidím, že tiskový mluvčí zvedá oči v sloup, ale já to fakt nemyslím neuctivě. Já si vážím každého, kdo dělá dobře svoji práci. Pro mě novináři určitě nejsou nepřátelé. Jsou to lidé, díky nimž můžu svoje myšlenky, nápady a činy převést do politického prostoru.

Co jsme si řekli, platilo

Ve svém projevu k horké fázi kampaně jste zmiňoval Rusko a že je nutné něco udělat s pátou kolonou. Kdo to je a co s tím? Je to velké téma pro Česko.

Je to obrovské téma pro českou politiku. A to první, co je třeba udělat, je, aby si lidé uvědomili, že ta hrozba existuje, a aby tu hrozbu nepodceňovali. K názoru: „Však ono se to nějak udělá. ANO teď vládne s ČSSD, a po volbách přece povládne s ODS nebo něco podobného. Vždyť to nějak vyjde…“ říkám: Ne, to nevyjde. Buď tady vyhraje koalice Spolu a bude mít dost hlasů s těmi, kdo chtějí politickou změnu, nebo tady budeme mít populisty s extremisty, SPD, KSČM a nestačíme se všichni divit. To nebude jenom tendr na Dukovany. Najednou se bude debatovat o tom, jestli nemá být referendum o vystoupení z NATO a další a další věci. Z veřejných zdrojů vím, že naše zpravodajské služby a nejenom naše, intenzivně varují před působením Ruska a Číny, před tím, jak si tady budují vliv, jak ovlivňují veřejnou debatu dezinformačními servery a podobně. Podle mě je v zájmu České republiky, abychom tohle zastavili. A první, co může dělat rozumná vláda, je naslouchat dobře tomu, co říkají bezpečnostní služby, a podle toho jednat.

Zařadil byste do oné páté kolony prezidenta?

Takhle to formulovat nebudu. I proto, že já jsem člověk, který má úctu k institucím této země. Prezident je hlava státu a je instituce sama o sobě. Nesouhlasím s řadou věcí, které dělá a říká Miloš Zeman, to je pravda, to říkám vždycky v těch konkrétních věcech. Ale takto jednoznačně bych se to neodvážil formulovat. To, že pan prezident Zeman svými výroky i svým jednáním často ukazuje, že jsou mu blízké východní diktatury, to je prostě pravda a já v tom s ním nesouhlasím a dávám to veřejně dostatečně silně najevo.

Opakovaně se řeší, jestli proti prezidentovi zasahovat. Byly návrhy zahájit jednání o odvolání prezidenta, zda podat žalobu, snížit peníze kanceláři nebo zmenšit úpravou ústavy pravomoci prezidenta. Je vám něco z toho blízké?

Já jsem přesvědčen, že musíme vyhrát volby. Že tady nemůže být vláda, která vytvářejí mocenský tandem s Milošem Zemanem a mocenský tandem Zeman–Babiš tu je. A do toho jsou všichni ti Okamurové, Filipové a další, kteří tomu vytváří ne stafáž, ale podporu. Protože jinak by prezident, ať je to Miloš Zeman nebo kdokoli jiný, neměl takovou moc.

A druhá věc, já si myslím, že se musíme po parlamentních volbách soustředit na to, kdo bude prezidentem v příštím volebním období, protože nerad bych, aby se tady opakovala situaci, kdy je tady kandidát, který nemá politickou zkušenost, ani, a to nemyslím nijak zle, osobnostní profil, aby dokázal porazit zkušeného politika se všemi kvalitami, které Miloš Zeman nepochybně taky má. A vidím i jako velký úkol pro koalici Spolu do budoucna, abychom dokázali nabídnout věrohodného, silného prezidentského kandidáta.

V již zmiňovaném projevu jste řekl, že jste jediná relevantní síla, která udrží demokratický a prozápadní směr. Není to nefér k Pirátům a STAN? Myslím, že oba bloky držíte prozápadní směr…

Mně to tak úplně nefér nepřipadalo. Já občas slyším od Pirátů takové jakoby zpochybnění role v NATO a zda vydávat dvě procenta na obranu. Jsou tam i nějaké věci z minulosti, které by nás v tomto směru mohly zneklidňovat. Myslím, že tam to přesvědčení, že máme být pevnou, aktivní součástí Severoatlantické aliance není tak silné jako u nás. Ale nikomu nic nepodsouvám, jenom u nás o tom není pochybnost. Není pochybnost v ODS a v koalici Spolu o tom, že chceme být součástí Evropské unie, a vůbec není žádná pochybnost o tom, že chceme být aktivní součástí Severoatlantické aliance.

Poslední otázka. Víme, že v politice jsou důležité i osobní vztahy. Jak se vám spolupracuje s Ivanem Bartošem a jak jste ho poznal?

Já se znám lépe s Vítkem Rakušanem, jak ze sněmovny, tak z různých diskusí. Taky se netajím, že Starostové jsou mi politicky bližší strana než Piráti. S Ivanem Bartošem mám korektní vztah, nějak blíže se neznáme, odpovídám po pravdě. Ale kdykoli jsme se potřebovali domluvit na něčem v Poslanecké sněmovně, tak to bylo bez problémů. Když se podíváte zpátky na současné volební období, tak těch pět stran, které teď tvoří dvě koalice, dokázalo mnohokrát zaujmout společný postoj ve spoustě důležitých otázek a nikdy to problém nebyl. A co jsme si řekli, tak platilo, a to si myslím, že je důležité.