Odchází paní nenahraditelná

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.

Spolková republika Německo je o 44 let starší než samostatné Česko, avšak podle počtu předsedů vlád by to odhadnout nešlo. Česko má od roku 1993 už třináctého premiéra, německý kancléř, jenž vzejde z nedělních voleb, bude teprve devátým v celé poválečné epoše.

Pověstnou politickou stabilitu našich západních sousedů zosobňují tři věční kancléři z řad křesťanské demokracie (CDU): Konrad Adenauer, Helmut Kohl a Angela Merkel. Všichni tři vládli tak dlouho, že ztělesňují celou historickou éru. S Adenauerem je spjata pevná vazba na USA, návrat Německa do rodiny normálních států po nacistické zvůli, sociálně citlivý druh kapitalismu a Volkswagen Brouk, symbol zázračného hospodářského vzestupu válkou zničené země.

Helmutu Kohlovi padla politická dlouhověkost do klína, podle průzkumů měl nakročeno k jasné volební porážce v roce 1990, pak se ale najednou stalo to, po čem sám dlouhodobě volal: padla berlínská zeď a on se stal tváří sjednocení studenou válkou rozděleného západního a východního Německa. A též spoluarchitektem velkých kroků směrem k těsnější evropské integraci, které vyústily do eura, společné měny. A Angela Merkel? Jakou éru vlastně zosobňuje ona? Co končí s jejím ohlášeným odchodem z vrcholné politiky – a co nového po víkendových volbách přijde?

Nová uvolněnost

Merkelovská éra jde nejsnáze popsat negativně – vším, co se Německu za kancléřčiny vlády vyhnulo. Hned v jejím prvním volebním období (2005–2009) světem otřásla největší finanční krize od černého pátku roku 1929. V anglosaském světě prudce stoupl počet nezaměstnaných, střední třída přicházela o jistoty. V Německu naproti tomu vládla pozoruhodná pohoda. Autor těchto řádků si v časech, kdy anglosaský tisk svírala nervozita, před automobilkou ve Wolfsburgu povídal s dělníky. Byli zcela klidní, bez obav ze ztráty práce.

Jejich naladění nebylo projevem ztraceného smyslu pro realitu, odráželo vládní politiku. Angela Merkel spolu se svým sociálnědemokratickým ministrem financí Peerem Steinbrückem se hned na počátku krize zaručila za úspory obyvatel a také byl poprvé v tak masovém měřítku zaveden systém kurzarbeitu. Od podniků, kterým kvůli krizi odpadly zakázky, stát převzal část mezd zaměstnanců a zabránil tak hromadnému propouštění i šíření nejistoty.

Naladění Němců se v tu chvíli zcela rozešlo s tím anglosaským, francouzským i jihoevropským – a po zbytek merkelovské éry už se tyto mentální mapy nespojily. Ve státech krizí bolestivě zasažených totiž zůstaly jizvy v podobě hlubší nedůvěry vůči politickým elitám i expertům a ta se zpožděním několika let vedla k nevídaným otřesům dlouho stabilních politických systémů.

Ve Spojených státech se prezidentem stal dlouho vysmívaný a na první pohled nekompetentní outsider Donald Trump. Velká Británie se k překvapení Evropy rozhodla pro brexit. Ve Francii se zcela sesypaly obě velké strany páté republiky, socialisté i republikáni, a prezidentem byl na vlně nového občanského hnutí zvolen charismatický třicátník Emmanuel Macron. Itálie se potácela od jedné křehké vlády ke druhé, až v této tradičně proevropské zemi ve volbách vyhráli euroskeptičtí národovci. A postkomunistické státy střední Evropy přestaly spořádaně kráčet na „cestě do Evropy“, do čela si volily nacionalistické populisty, kteří stále hlasitěji mluvili o „suverenitě“ či výhodách jakési „neliberální demokracie“.

A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků. Do voleb v roce 2013 kandidovala s prostým sloganem „Znáte mě“, v roce 2017 pak bylo jejím hlavním heslem „Za zemi, kde rádi a dobře žijeme“.

Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky vycházela z faktu, že z Německa za její správy v podstatě zmizel problém nezaměstnanosti – klesla z více než 11 procent v roce 2005 až na pět procent před pandemií, což bylo nejméně od počátku devadesátých let. Setrvale rostly příjmy, od roku 2010 i reálné mzdy hůře placených zaměstnanců. Současně se dařilo mořit dluhy nabrané během zmíněného řešení finanční krize, a pod dohledem ministra financí Wolfganga Schäubleho stát dokonce začal hospodařit s přebytky. Prakticky všechny statistiky dokládaly, že se zemi daří nejlépe v dějinách. Německo se ani nemohlo – což mu také bylo za hranicemi vyčítáno – vcítit do životní situace Jihoevropanů, kde byl chvílemi bez práce každý čtvrtý. A podmiňovalo v eurokrizi pomoc zadluženým Jihoevropanům tvrdými reformami, které měly zvlášť v Řecku těžké sociální dopady.

Demoskopové tou dobou neměřili jen v historickém srovnání rekordní spokojenost Němců, ale i cosi hlubšího. „Pozoruji, že se občané dlouhodobě stále více identifikují se svým státem a demokratickým systémem. Z toho plyne, že berou události i krize s větším nadhledem. Nebaví je politická konfrontace,“ řekl mi před čtyřmi lety Thomas Petersen z Demoskopického institutu v Allensbachu. Popisoval, že dříve Němci považovali stát za cosi cizího, co stojí „nahoře“, zatímco oni byli „dole“. To vedlo k větší konfrontaci politiků ve volebních kampaních, k většímu neklidu: bylo třeba za každou cenu zabránit, aby se k moci dostala druhá strana. „To se změnilo. Nezpůsobila to Angela Merkel, ale do této doby se svou věcností a nevzrušeností dokonale zapadá,“ dodal sociolog, který své dlouholeté výzkumy shrnul v knize Ende des Aufruhrs. Wie die Deutschen mit sich selbst Frieden schlossen (Konec vzpoury. Jak Němci uzavřeli mír sami se sebou).

A v podtitulu knihy se tak zřejmě skrývá druhá, pozitivněji zaměřená definice merkelovských let: Německo za kancléřčiny vlády uzavřelo mír samo se sebou. A symbolicky to vlastně začalo hned v prvním roce jejího úřadování, v roce 2006. Německo tehdy pořádalo mistrovství světa ve fotbale a světu se představilo v rozporu se starými klišé. Jako otevřená, uvolněná společnost. Fanoušci překonávali trauma z minulosti a začali bez obav, že budou vypadat jako nacionalisté, mávat národními vlajkami. A nová uvolněnost se projevila i na hřišti – atraktivním, už nikoli pověstně zarputilým stylem hry. Velká fotbalová fanynka Angela Merkel tomu na stadionech přihlížela.

Nová metoda

Německo se tedy v éře Angely Merkel vyhnulo rozkladu důvěry v politický systém. V podstatě zde krizím – finanční, uprchlické i zdravotní v pandemii – navzdory kontinuálně pokračovala přehledná, logická, srozumitelná politika druhé poloviny 20. století.

To neznamená, že se německá politika pod vlivem první kancléřky v dějinách země neměnila. Citovaná nekonkrétní, nepolitická hesla z volební kampaně totiž Merkel doplňovala zcela novým pojetím kancléřské role. „Stála nad věcmi, chovala se skoro jako nadstranická prezidentka a jen málokdy se nechala vtáhnout do stranických půtek,“ popisuje to politolog Uwe Jun z Univerzity v Trevíru. „To vedlo k jiné formě politiky, která byla méně konfrontační, více založená na konsenzu. Většině obyvatel to tak vyhovovalo, ale části voličů to nesedělo. Domnívají se, že je takový druh politiky nezastupuje.“

„Merkelovské metodě“ vládnutí je při bilancování významu kancléřky věnováno skoro více prostoru než konkrétním činům. V podobném duchu jako Jun se na ni zaměřil i Andreas Reckwitz, momentálně nejvlivnější sociolog v zemi. „Politický styl kancléřky byl zosobněným – a právem vychvalovaným – opakem populismu. Věcný, bez zbytečných hádek, založený na jednání, a nikoli na prosazení svého názoru za každou cenu. Byl to styl mezinárodní spolupráce a žité civilnosti,“ psal předloni v týdeníku Die Zeit v rámci série textů, která už tehdy promýšlela dobu po Angele Merkel. Německo díky kombinaci stability, otevřenosti a prosperity začalo vévodit mezinárodním průzkumům – ať už od BBC World Service nebo od Gallupova institutu – o nejoblíbenější či nejobdivovanější zemi planety. Ovšem, upozorňoval Reckwitz, ten samý styl politiky populismu i nahrává.

Kancléřka totiž o svých rozhodnutích málo debatovala. Stála nad věcí, na kritiku reagovala veřejně jen málokdy a důležité kroky vysvětlovala poznanou nutností, chybějícími alternativami nebo morálními principy. Tím se podle Reckwitze omezila politická debata ve středu společnosti a nesouhlas se přesunul na okraj, kde se radikalizoval a nabral politické podoby radikálně nacionalistické Alternativy pro Německo (AfD). Ta nevyrostla jen z odporu proti konkrétním rozhodnutím, ale i proti celému merkelovskému stylu. A existence této strany, která se zabydlela ve všech zemských parlamentech, je také dědictvím minulých 16 let. Příchod uprchlíků už není palčivým tématem, a přesto by i teď, navzdory tvrdým vnitrostranickým sporům minulých let, AfD volilo kolem deseti procent Němců. Zdá se, že ze scény jen tak nezmizí.

Nové činy

Každého ale rozumování o merkelovské metodě nebaví. Podle Jaspera von Altenbockuma, šéfa politické redakce konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, se tenhle rozměr kancléřčina vládnutí přeceňuje – a podstatnější je obsah. V něm se podle von Altenbockuma projevují slabiny konsenzuálního stylu, a to v pomalých, málo rázných rozhodnutích. Nástupcům podle jeho názoru zanechává pořádné „staveniště“, zvláště v digitalizaci, kde Německo ve srovnání s jinými bohatými státy zaostává.

Jasper von Altenbockum pak zdůrazňuje dvě politiky, které podle jeho soudu budou z odstupu s kancléřkou nejvíce spjaté. Zaprvé opuštění jaderné energetiky a sázka na obnovitelné zdroje a zadruhé uznání Německa za přistěhovaleckou zemi, které se výrazně projevilo vstřícným přijetím uprchlíků. A zvláště v prvním bodě je jeho bilance kritická. „Kdybychom se nevzdali jádra, tak bychom teď snáz chránili klima. Za rok bude podle plánu vypnuta poslední atomová elektrárna, poté chceme vypínat i uhelné elektrárny a současně provádíme i dopravní revoluci směrem k elektromobilitě. Je toho hodně a je kancléřčinou chybou, že musíme řešit všechno najednou.“

O uzavření jaderných elektráren rozhodla Angela Merkel spontánně pod vlivem katastrofální havárie v japonské elektrárně Fukušima. Učinila tak v souladu s výraznou většinou veřejného mínění, podle řady kritiků ale nepromyslela důsledky, k nimž dnes pro Němce v evropském srovnání patří nejvyšší ceny elektřiny. I její nástupce Armin Laschet v kampani přiznává, že to rozhodnutí bylo špatné. „Ale nikdo ho už nechce zvrátit. Všichni jsou rádi, že jsou naše nekonečné a vyhrocené ideologické debaty o jaderné energetice vyřešené,“ říká von Altenbockum.

Právě otázce, nakolik kancléřka přispěla k ochraně klimatu, se v nynějším německém bilancování věnuje značná pozornost. Nastoupila totiž s příslibem, že se stane „klimatickou kancléřkou“. V roce 2006 v projevu na Den německé jednoty varovala, že „spotřebováváme naši budoucnost. Hůře: spotřebováváme budoucnost našich dětí.“ V roce 2007 cíleně letěla do Grónska, aby upozornila na tající ledovce. Nyní čelí kritice, že v praxi udělala příliš málo – což fakticky potvrdil i květnový rozsudek ústavního soudu v Karlsruhe. Podle něj vládní harmonogram snižování emisí skleníkových plynů nebere dostatečný ohled na práva mladé generace, která ponese následky změny klimatu. Kancléřka se kritice brání, na letošní pravidelné letní tiskové konferenci například argumentovala, že se během její vlády podařilo navýšit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny z deseti procent v roce 2005 na nynějších více než 40 procent.

Brání ji i novinář Jasper von Altenbockum. „Je přehnané tvrdit, že v ochraně klimatu nebyla úspěšná. V mnoha ohledech je Německo nejdál v EU.“ Například i co se týče politického konsenzu ohledně dalších cílů: kromě AfD chtějí všechny parlamentní strany dosáhnout klimatické neutrality. FDP do roku 2050, CDU/CSU a SPD do roku 2045, Zelení do 20 let, Levice do roku 2035. Ovšem snaha po naplnění ambicí podle von Altenbockuma naráží na limity, o nichž politici otevřeně nemluví. „Pokud chceme plnit naše klimatické cíle, tak je třeba masivní výstavba obnovitelných zdrojů. Několikrát rychleji, než se to dařilo dosud. Jak přesně toho dosáhneme? To nikdo jasně neříká a neumí osvětlit.“

Nová Angela?

Řeklo by se, že 16 let u moci zákonitě povede k okoukanosti a vyčerpanosti, která vyvolá touhu po změně. A letos na jaře se skutečně zdálo, že je cosi takového cítit ve vzduchu. Demoskopové z Allensbachu změřili, že si 62 procent Němců přeje jinou vládu – nejvíc od sjednocení Německa. Německo se v té době potýkalo s dlouhým lockdownem a rozjezd očkování proti covidu-19 byl pomalý. Vyšlo najevo, že několik poslanců CDU/CSU zbohatlo na obchodu se zdravotnickými pomůckami, a dlouhodobě nejsilnější německá strana se nezvykle veřejně hádala o to, kdo se stane jejím kandidátem na kancléře – zda Laschet, nebo mnohem populárnější bavorský zemský premiér Markus Söder.

Zelení se v té době vyhoupli do čela předvolebních průzkumů a rétorika jejich předáků sázela na změnu. Popisovali Německo jako unavenou zemi, spokojenou se statem quo, která se v mnoha směrech propadla do průměrnosti a je třeba ji probudit. Rychleji snížit emise, a naopak zvýšit uhlíkovou daň. Vypnout uhelné elektrárny do roku 2030, nikoli až do vládou schváleného roku 2038. Investovat každým rokem 50 miliard do klimaticky neutrální infrastruktury, rychlého internetu, škol, výzkumu, městského plánování, železnic… Avšak po rozjezdu očkování a následném návratu k takřka normálnímu životu se ukázalo, že touha po změně je dosti mělká.

Týdeník Der Spiegel tento vývoj předpověděl v červnovém textu, který byl na obálce poutaný titulkem „Jen žádné experimenty. Mýtus o německé touze po změně“. Uvádí se v něm například, že 77 procent Němců připouští, že planeta je v klimatické tísni, a jasná většina proto souhlasí s omezováním emisí. Ale když přijde konkrétně řeč na brzké zvýšení ceny benzinu o 16 centů za litr, které navrhla šéfka Zelených Annalena Baerbock, tak je soudě podle červnového průzkumu 69 procent Němců proti.

I v předvolebních televizních debatách všichni tři kandidáti na otázku, co bude ekologická transformace občany stát, odpověděli úhybnými manévry. Bernd Ulrich z týdeníku Die Zeit proto v zářijovém komentáři stranám vyčetl, že s voliči hrají hru na normalitu, ačkoli se nacházíme ve zcela nenormálních časech: klimatické krize, nástupu robotů, geopolitického úpadku Západu, nepřekonané pandemie. Tváří v tvář těmto výzvám podle něj narazila pomalá „merkelovská metoda“ na své limity.

Ale co jiného kandidátům na kancléře zbývá, pokud chtějí vyhrát? Angela Merkel je nyní nejoblíbenější političkou, 84 procent respondentů je s její prací spokojeno. Podařilo se jí tak, co nezvládli ani Adenauer, ani Kohl – odejít podle svého vlastního scénáře a aniž by velké části spoluobčanů lezla na nervy. Zvláště na konci éry Helmuta Kohla vládla silná touha po obrodě, kterou po vítězných volbách v roce 1998 přinesla rudo-zelená vláda. Ta paradoxně vytvořila základy, na nichž Angela Merkel minulých 16 let slavila úspěchy. Za rudo-zelené koalice začala výrazná státní podpora obnovitelné energetiky i cílená péče o lepší integraci přistěhovalců. Došlo tehdy k rozporuplně přijímaným reformám pracovního trhu, které byly podle převládajícího mínění ekonomů podmínkou hospodářských úspěchů merkelovských let.

Letošní volby jsou první v poválečné historii, v nichž stávající kancléř nekandiduje. Odcházející kancléřka ale, aniž by to aktivně ovlivňovala, zásadně formuje probíhající volební kampaň. A jsme tak zpět u jejího politického stylu, který se totiž přenesl do nástupnické generace. Všichni tři rivalové – Armin Laschet z CDU/CSU, Olaf Scholz z SPD i zelená Annalena Baerbock – jsou „merkeliáni“. Vyznačují se pragmatismem, věcností, konsenzuálním stylem, nevýrazným charismatem, klidnou rétorikou. Odchod kancléřky, jež se těšila mimořádné důvěře, vysvětluje i hlavní téma kampaně.

Tím totiž nakonec není klima a ekologická modernizace ani pandemie, a už vůbec ne uprchlíci, důležité téma minulých voleb. „V podobě u nás dosud nevídané se kampaň soustředí na osobnosti kandidátů,“ říká jeden z nejznámějších německých politologů Jürgen Falter. Kdo dokáže nejlépe – skoro tak jako Merkel – „manažovat“ přicházející krize? Kdo je nejdůvěryhodnější?

Kampaň se stala takřka soutěží o to, kdo dokáže Angelu Merkel nejlépe napodobit. A Annalena Baerbock v ní selhala jako první. Vylepšovala si životopis a opisovala v knize, převládl názor, že se snažila dělat lepší, než jakou ve skutečnosti je – což je pravým opakem kancléřky. Žoviální Armin Laschet se při řešení katastrofálních povodní dopustil chyby, jaká se předchůdkyni vládnoucí sebekontrolou nikdy nestala: smál se veřejně v nevhodnou chvíli. Posílilo to pocit značné části voličů, že je to regionální politik, jemuž chybí formát potřebný ke vstupu na kancléřství. A tak přišla chvíle Olafa Scholze, bývalého primátora Hamburku a od roku 2018 ministra financí a vicekancléře, kterému se ještě počátkem léta nedávaly reálné šance. SPD tehdy dosahovala v průzkumech kolem 14 procent hlasů, tedy polovinu toho, co CDU/CSU.

Muž, přezdívaný kvůli svým obecným strojovým odpovědím „Scholz-o-mat“, přenesl soutěž o nápodobu kancléřky skoro do absurdní roviny. Imituje její tón, rétoriku i gesta. Na obálce páteční přílohy deníku Süddeutsche Zeitung se nechal vyfotit s rukama založenýma v typické merkelovské póze, takzvané Raute. V ženském časopise Emma vyšel inzerát s jeho portrétem a sloganem „Umím být kancléřkou“. Hlavními slogany jeho kampaně jsou „kompetence“ a „respekt“, který si, jak sděluje, zaslouží všechny společenské vrstvy.

Pokud vyhraje, tak merkelovská éra skončí zábavnou pointou. Minulých 15 let novináři a politologové popisovali, jak Angela Merkel přivádí kdysi silnou SPD do bezvýznamnosti. Přebírala části jejich programu, například stanovení minimální mzdy, a sklízela hlasy za jejich prosazení, zatímco SPD slábla a slábla. Teď ale Scholz tyto středové voliče, kteří pro CDU/CSU hlasovali hlavně kvůli kancléřce, táhne k SPD. Povládne skutečně jako Angela Merkel? Jürgen Falter tomu nevěří: „SPD si dává tradičně mnohem více než CDU záležet na programu, chce zlepšit, změnit svět podle své představy. Proto si myslím, že mu nedovolí postupovat tak nadstranicky, jako to mohla dělat Merkel.“ Falter předpokládá, že německá politika bude zase o něco více konfliktní a stranická.

Nová nepřehlednost

Němečtí voliči letos snadno mění názory a podle aktuálního průzkumu jich 40 procent ještě neví, koho budou volit. A i když odvolí, tak nebudou tušit, která koalice z volebního výsledku vzejde (viz průvodce variantami možné příští vlády na str. 22–23). Německá politika je totiž v době odchodu Angely Merkel stále roztříštěnější. „Doba, kdy německý politický systém platil za útočiště stability, se blíží ke svému konci,“ myslí si Uwe Jun, specialista na výzkum stranických systémů. Klesá trvalejší pouto voličů ke stranám, rozhodování čím dál více ovlivňují momentální události a emoce. „Zatím nedochází ke vzniku zcela nových hnutí jako v jižní nebo východní Evropě, stranické struktury jsou tu pořád silné a pro úspěch důležité. Ale trend je jasný, pevné vazby erodují,“ říká a připomíná klesající vliv veřejnoprávních médií, a naopak rostoucí úlohu sociálních sítí i úbytek členů politických stran. „I když to u nás probíhá pomaleji než v jiných politických systémech.“

Do voleb nyní zbývá týden, Olaf Scholz ve všech průzkumech vede, ale Armin Laschet dál bojuje. Jeho tým připomíná, že byl v minulosti několikrát odepisován, například v zemských volbách v tradičně levicovém Severním Porýní-Vestfálsku, a pak k obecnému překvapení vyhrál. A doufá, že mu pomohou slova kancléřky, která se v září na Laschetovu podporu vložila do kampaně. „Mezi mnou a jím jsou výrazné rozdíly,“ řekla na adresu Olafa Scholze. Kromě povolební spolupráce s Levicí, kterou by ona vyloučila, ale konkrétní příklady nedodala.